Kdo prý příliš myslí na smrt do čtyřicítky, nedělá dobře. Kdo by na ni ale po svém čtyřicátém roce nemyslel vůbec, chyboval by ještě víc. A kde jinde nahlédnout tomuto tajemství zblízka do očí než v hospici, ve kterém žijí lidé, kteří o umírání vědí už více než my. Své přelomové narozeniny se redaktorka Deníku tedy rozhodla oslavit reportáží a pětidenní brigádou v bývalém prachatickém klášteře, který nyní slouží jako zdravotnické zařízení určené pro paliativní péči.

NA BRIGÁDĚ V HOSPICI
Po čtvrtečním příjezdu a převlečení do bílého trika a kalhot následovalo seznámení s místními sestřičkami. A rovnou, na vlastní žádost, pracovní formou. „Jestli chcete, pojďte se mnou přebalovat,“ ozvalo se ze sesterny v druhém patře. Přes zkušenost s přebalováním miminek jsem netušila, jestli zvládnu sestře asistovat. Díky tomu, že ošetřovatelka vzala to nejhorší na sebe a trpělivě mi dávala pokyny, jsme spolu zvládly postupně projít dvanácti pokoji a zajistit, aby byli všichni v suchu. Po práci zbyl čas i na první rozhovor.

„Napadlo mě to jednou o postu. Že přestanu kouřit, naučím se řídit auto a že půjdu pracovat sem, abych se stala lepším člověkem. Když se pacienti usmějí nebo poděkují, je to radost,“ popsala sestra Helena Ludačková svoji motivaci. Nelze se ženy, pro niž je myšlenka na důstojnou smrt denním chlebem, nezeptat, jak myslí na smrt vlastní. „Smrti se bojím, ještě bych nechtěla pryč. Každá smrt je jiná. Když někdy za noc umřou dva nebo tři lidé, tak to je těžké. To je pak dobré si dát dva dny volno, jít třeba do lesa,“ vrací se padesátiletá žena obratem k povídání o práci.

UMÍRÁNÍ JE SKOK DO NEZNÁMA
V hlavě mi z povídání utkví hlavně přirovnání umírání ke skoku bungee jumping (aktivita, při níž je člověk přivázán za kotníky na elastické lano a skáče z výšky). Každý prý na to jde jinak.

„Někdo skočí snadno, jiný to potřebuje chvilku rozdýchat, další se křečovitě drží zábradlí a vyvádí. Když někdo umírá, jsme u něj, držíme ho za ruku, třeba se v duchu modlíme. Když odejde, oblékneme ho do jeho hezkých šatů a do ruky mu dáme nějakou kytičku. To jsou silné okamžiky,“ popisuje sestra to, čeho se asi všichni bojíme a co nás také svým tajemstvím fascinuje.

Při zapisování dojmů po prvním dni stráveném v domě života před smrtí nazývaném místními porodnice pro nebe jsem únavou usnula v křesle. Však na další otázky bude čas během dalších čtyř hospicových dnů.