Ať už ryby jíme rádi, nebo jen ctíme tradici, Vánoce si žádají, abychom k šupinatým pochoutkám zaměřili svoji pozornost. Miloš Štěpnička, syn řezníka a rodák od rybníka v Telči, který o sobě říká, že si jako kluk brusle nazouval už v kuchyni, protože to z domova k rybníku měl pár kroků, je člověk, který všemu, co se týká ryb, zasvětil celý svůj profesní i soukromý život.

Jak jste se k rybám dostal a kdy k nim u vás vykvetla taková láska?
K rybám jsem se dostal tak, že tatínek byl řezník a maminka kuchařka. Bydleli jsme přímo na břehu rybníka. Bylo to v Telči. Mám to geneticky zakódovaný. Ryby mám rád. Třídní učitelka si myslela, že jsem divný. Když jsme psali dotazník, co chceme jednou dělat za povolání, já napsal – rybář a sochař. A ten rybář zvítězil.

A jak to tedy bylo s vámi a rybami dál?
Byl jsem v Třeboni na učilišti. Nebylo v plánu, že bych šel ve studiích pokračovat. Ale kamarád mi povídá, že jedou na přijímačky do Vodňan, a tak jsem šel s nimi. Naši na to neměli peníze. Já řekl: z toho si nic nedělejte, a sbalil jsem se a vyrazil. A do rybářské školy nastoupil. Nakonec jsem se stal vychovatelem na zemědělském učilišti. Měl jsem při tom čas objíždět rybníky, udit ryby a tak dále. A ještě později jsem si udělal výuční list na kuchaře. To už mi bylo 40 let.
Všechny vaše školy jste pak jistě využil, když jste si otevřel obchod s rybami…
Přesně tak. Prodávali jsme osm druhů rybích salátů, 15 druhů uzených ryb, 120 druhů rybích konzerv. To byl můj sběratelský koníček. Byli jsme poctivá rybí speciálka. V noci jsem vyráběl to, co jsem přes den prodával. Ale trošku jsem to s tou prací přeháněl. Nakonec jsem onkologicky onemocněl. Zavřel jsem obchod a šel jsem se léčit, teď jsem vyléčenej.

S vaší energičností, jak živelně mluvíte a také hrajete na harmoniku a bubny zároveň, si jen těžko umím představit, jak v tichosti píšete knihy. Je pro vás psaní náročné?
Nikdy jsem si nemyslel, že někdy něco napíšu. To nakladatel Vladimír Doležal mě přesvědčil, abych začal psát knížky. Ale problém má spíš on se mnou. Tak jako živelně mluvím, také i píšu. Mají se mnou plno práce, aby mi to pak proškrtali.
Moji čtenáři jsou rozdělení jako tahle republika – napůl. Půlka chce ty moje švejkoviny a druhá půlka by chtěla jen ty recepty. A tak to kombinuji. Je potřeba být záživný i příběhy.

Řekl jste mi, že každý slušný člověk má rád ryby. Co byste poradil těm, kteří tuto lásku v sobě zatím neobjevili?
Bylo by fajn, kdyby si lidé uvědomili, že koupit si na sádkách čerstvého pstruha a dát si tu práci a připravit si ho k večeři je mnohem chutnější a zdravější než ve spěchu zhltnout třeba bagetu. Je potřeba nebýt líný. Jak říkala Helena Rubinsteinová: Nejsou ženy škaredé, jsou jen líné. A s vařením je to stejné. Když člověk není líný, tak i to největší nemehlo se to naučí, když chce. Jenže dneska to není in, když ženy umí vařit. Naštěstí žijí stále ještě i poctivé jihočeské mamky, které tu kulturu vaření a zdravých návyků drží. Ať je to jak chce, ženy jsou na tom hůř než muži. Navíc se dneska řada chlapů dokonce bojí kapra zabít. Ryby, to je to nejcennější pro lidskou výživu, je to dietní a výborný. Važme si sladkovodních ryb, moře jsou člověkem tak zhuntovaná a znečištěná, že opravdu zdravou rybu je lepší chovat.