Socioložka a publicistka Jiřina Šiklová získala v roce 1995 ocenění Žena Evropy za svůj přínos integraci Evropy, v roce 1999 jí prezident Václav Havel udělil Medaili za zásluhy I. stupně a v roce 2000 získala plaketu Alice Masarykové za zásluhy o rozvoj sociální práce v ČR. 

Ve svých pětasedmdesáti letech mimo jiné přednáší na vysoké škole a je autorkou tří úspěšných knih – Deník staré paní, Dopisy vnučce a Matky po e-mailu. Do Šmidingerovy knihovny přijela ve středu 7. dubna besedovat s účastníky cyklu Akademie volného času na téma Zábavně (nejen) o stáří.

V čem tkví kořeny dnešní averze vůči starším lidem?

V naší nejistotě. Lidé rádi mluví o identitě, ale vytratily se tradice, jejich předávání, vytratily se pojmy národ, vlastenectví, vlast, do které náležíme. Všechno jsme klidně odhodili a divíme se, že jsme znejistělí. Nejistý člověk se stává agresivním stejně jako splašený kůň, jenž v sobě cítí nejistotu a strach. To jsme teď my, znejistělá společnost.

To už jsme ale dlouho.

To ano, ale nezapomeňte, že u nás těch změn „hot“, nebo „čehý“ je stále hodně.

Agresivita se ale vůči seniorům stupňuje, dokládají to i některé internetové stránky. Mohou se senioři nějak bránit?

Tím, že sami půjdou dobrým příkladem. Neznamená to, že budou těm druhým říkat, jak jsou dobří. Stačí, když budou příjemně žít, nebudou věčnými stěžovateli, nebudou se prohlašovat za oběti a budou mít úctu sami k sobě. Člověk nemůže vyžadovat úctu od druhých a současně říkat, že je chudák.

Jenomže už nedochází jen k verbálním útokům, ale také k častějšímu fyzickému napadání. Kdy se polepšíme?

Bude to jiné, až se všechny změny zažijí, to společnost zklidní.

Čím je pro vás stáří?

Velice hezkým obdobím. Mohu se zpětně dívat po svém životě jako v galérii, ve které už na ty horší obrazy nemusím tak dlouho hledět. Je pro mě obdobím, kdy karty jsou již rozdány. Můžete sice ještě něco zvorat, ale už ne tolik.

Co vzkážete jihočeským seniorům?

Uvědomte si, že jste sledováni mladšími generacemi a žijte tak, aby se ti mladí nebáli jednou zestárnout.

A mladým lidem?

Když nás kritizujete, uvědomte si, že jednou budete v naší situaci. Když budete mít štěstí. Také od vás se jednou budou mladí učit a budou se chovat tak, jak se naučili od vás.

PhDr. Jiřina Šiklová, CSc.

Narodila se 17. června 1935 v Praze. Je česká socioložka a publicistka.
Pochází z rodiny lékaře a sociálního demokrata, její matka byla učitelka. Vystudovala historii a filosofii na Filozofické fakultě Univezity Karlovy v Praze (studium ukončila v 1958).
Spoluzakládala katedru sociologie FF UK, kde se zabývala problematikou mládeže a studentského hnutí. V řadách KSČ působila od roku 1956. Její aktivní angažmá v KSČ začalo na podzim roku l967 po zavření Literárních novin, kdy přemlouvala spolustraníky, aby z KSČ nevystupovali, ale zůstali tam a podpořili tím tu část, která se snažila o reformu. V roce 1968 se stala funkcionářkou a vedoucí stranické skupiny na FF UK. Poté za tuto skupinu podepsala manifest 2000 slov a působila v tzv. nátlakové skupině v Červení proti. V roce 1969 stranu opustila. Poté pracovala jako uklízečka a sociální pracovnice na geriatrickém oddělení Thomayerovy nemocnice v Praze, kde se podílela na výzkumu, avšak bez možnosti publikovat. Od 70. let spolupracovala s Petrem Pithartem na distribuci zahraničních i exilových knih do tehdejšího Československa, podepsala Chartu 77.
Jiřina Šiklová byla v normalizačních letech perzekuována a od května 1981 vězněna za pašování literatury (byla obviněna z podvracení republiky ve skupině ve spojení se zahraničím). Spolupracovala také s Dokumentačním střediskem československé nezávislé kultury v Scheinfeldu (SRN), kde na zámku Schwarzenberg shromažďoval Vilém Prečan veškerou exilovou a samizdatovou literaturu.
Po změně režimu v roce 1989 byla pozvána opět přednášet sociologii, iniciovala založení katedry sociální práce (nikoli aplikované sociologie) na FF UK v Praze, kterou do roku 2000 vedla. Založila také Centrum a knihovnu Gender Studies v Praze (která se později rozrostla na obecně prospěšnou společnost s mnohem širším záběrem).
Je členkou správních rad několika nadací: Nadace rozvoje občanské společnosti, Vize 97, Nadace Charty 77 – Konto Bariéry, Nadace VIA), členkou redakčních rad zahraničních i domácích odborných časopisů (např. Listy, European Journal of Social Work, East Central Europe, Social Research).
V roce 1995 získala ocenění Žena Evropy za svůj přínos integraci Evropy. V roce 1999 jí prezident Václav Havel udělil Medaili za zásluhy I. stupně. V únoru 2000 získala plaketu Alice Masarykové za zásluhy o rozvoj sociální práce v ČR.
Je zastánkyní vybudování protiraketové vojenské základny Spojených států v České republice. Její slavný výrok v té souvislosti:
„ Raději se budu mýlit s Amerikou, než mít pravdu s Putinem.“
Zdroj: Internet

Petr Pučelík