Patřím do moderní generace. Zvládnu posíct zahradu pojezdovou sekačkou a kosa je pro mě tak trochu retro. V sobotu 20. černa jsem na středověkém mlýně v Hoslovicích ale neodolala a využila příležitosti zkusit sečení tak trochu postaru.
Kosu mi půjčil zkušený sekáč Miroslav Šobr. „Lehce se rozkročte, zhoupněte a nechte kosu sklouznout," radí mi. S prvním zhoupnutím začínám chápat, proč Smrtka nosí právě kosu. Připadala jsem si vcelku nebezpečně. Při druhém a třetím zhoupnutí už jsem se jakž takž chytla. „Musíte pak vždycky udělat krok," pomůže mi Miroslav Šobr vyřešit dilema, jak to udělat, když tráva kolem došla. Po pár minutách mu kosu předávám a uznávám, že na sečení kosou fakt něco je. „No vidíte, příští rok posečete i tu zahradu," motivuje mě. Jo, zauvažuju o tom, říkám si. Čechrat trávu kosou je sice dřina, ale zato docela dobrý relax.
Že si v tom lze najít koníček potvrzuje i čtrnáctiletý Jiří Musálek, který se s kosou kamarádí už od školky. V rámci akce Sekáč Podlesí si ji ale zkusil poprvé sám naklepat. „Musím se ještě hodně učit," zhodnotil svůj um.
Komu by se zdálo, že je kosa jako kosa, ten se podle Miroslava Šobra mýlí. Pokud byste chtěli kosením trávy začít, prohledejte půdu na chalupě. Najdete-li kosu, najdete poklad. I kdyby byl rezavý. „Za dob dědečků či pradědečků byly kosy opravdu kvalitní. To už dnes bohužel není," posteskl si. V Evropě se tradiční výrobou kos zabývá jen jedna firma v Rakousku.