Houkající siréna a blikající modrý maják žluté sanitky se zelenou šachovnicí, to je posádka zdravotnické záchranné služby spěchající na pomoc. Všichni účastníci silničního provozu by měli dobře vědět, jak v této situaci zareagovat a vytvořit tzv. záchranářskou uličku.

Málokdo si však umí představit co všechno musí umět řidič tohoto záchranářského vozidla. Kromě perfektní rychlé a bezpečné jízdy na majáky, zvládají řidiči-záchranáři poskytování přednemocniční neodkladné péče a jsou nepostradatelnými členy záchranářského týmu. Musejí ovládat veškeré spojovací prostředky využívané pro komunikaci se Zdravotnickým operačním střediskem, orientovat se v postupech při řešení mimořádných událostí s hromadným postižením zdraví a řadu dalších dovedností.

Zvládnout veškeré tyto dovednosti pomáhá nováčkům na ZZS JčK tzv. adaptační proces. Ten je složen z několika tematicky rozdělených modulů a každému nově nastupujícímu zaměstnanci je připraven tzv. na míru. Jedním z modulů je i praktický výcvik jízd. Noví řidiči si při něm vyzkouší jízdu i z pohledu ležícího pacienta. Cvičí na polygonu nouzové brždění na kluzké ploše či úhybné manévry. Mimo to absolvují i technická školení, teorii autoprovozu či rizikových situací.

Devětatřicetiletý zdravotnický záchranář Michal Rozum pracuje u Zdravotnické záchranné služby Jihočeského kraje od roku 2008. „Začínal jsem úplně od píky, nejprve jako sanitář na Protialkoholní záchytné stanici, poté jsem působil na pozici zdravotnický záchranář ve výjezdových skupinách a souběžně i jako lektor Vzdělávacího a výcvikového střediska,“ sdělil úvodem. Nyní je současně vedoucím VVS a také členem výjezdové skupiny ZZS JčK.

Dle jeho slov od 1. ledna 2019 musí každý nový zaměstnanec ZZS JčK zařazený do výjezdové skupiny, nebo na pracovní pozici operátor Zdravotnického operačního střediska (ZOS) absolvovat adaptační proces.

Adaptační proces:

 jeho cílem je prověřit a doplnit znalosti i praktické dovednosti nových pracovníků ZZS JčK, seznámit je s pracovním prostředím a povinnostmi, tak aby se hladce stali platnými členy týmu,
 je každému nově nastupujícímu zaměstnanci připraven tzv. na míru,
 trvá v rozmezí 1 až 12 měsíců (významnou roli hraje např. předchozí pracovní zkušenosti u ZZS),
 je složen z několika tematicky rozdělených modulů a zakončen závěrečnou zkouškou,
 již absolvovalo od roku 2019 bezmála 70 nově nastupujících zaměstnanců.

Učí se teorii i praktické věci

Adaptační proces nově nastupujících řidičů vozidla ZZS se skládá z teoretické a praktické části. „V teoretické části si řidiči osvojují příslušné zákony a vyhlášky, které se věnují dané problematice. Poté jsou seznámeni s vnitřními předpisy organizace, s přístrojovým a zdravotnickým vybavením sanitního vozidla, vozovým parkem, s údržbou vozidla, absolvují praktický nácvik kardiopulmonální resuscitace na resuscitační figuríně a zdokonalují se v řadě dalších činností, které v budoucí praxi u Zdravotnické záchranné služby JčK využijí,“ přiblížil Michal Rozum.

V praktické části nastupující řidiči ZZS JčK usedají za volant sanitního vozidla, kde pod vedením lektora VVS a ve spolupráci s dopravním expertem a koordinátorem BESIP absolvují například kondiční jízdu, nebo školu bezpečné jízdy na polygonu. „Po absolvování všech modulů v rámci adaptačního procesu na vzdělávacím a výcvikovém středisku přechází řidič na konkrétní oblastní středisko, kde bude působit a tam se mu i nadále intenzivně věnuje určený školitel,“ upřesnil Michal Rozum.

Ukončení adaptace po splnění všech předepsaných modulů se uzavírá opět na VVS, kde účastník skládá závěrečnou zkoušku, která se skládá z teoretické a praktické části.

U záchranky není nováček

Za volat sanitního vozu usedla v pátek i osmadvacetiletá Alžběta Dlabačová, která působila například jako zdravotnický záchranář hlavního města Prahy a pracovala také v Nemocnici Na Homolce. „U Zdravotnické záchranné služby hlavního města Prahy jsem působila 5,5 roku, z toho 2,5 roku jako operátorka zdravotnického operačního střediska, později i jako výjezdový člen a řidička sanitního vozidla,“ přiblížila svou profesní praxi.

Už jako malá se chtěla stát lékařkou, ale svůj původní záměr přehodnotila. „Po maturitě jsem si podala přihlášku na Vyšší odbornou školu - obor zdravotnický záchranář, protože jsem chtěla pomáhat lidem,“ vysvětlila Alžběta Dlabačová.

Nápad stát se záchranářkou vznikl v den, kdy do hodiny biologie přišla ředitelka představit školu a její obory. „Tenkrát jsem si řekla, že stát se záchranářem není vůbec špatný nápad, protože tím vlastně naplním poslání, které cítím,“ naznačila.

Pokora a předvídání

Na řízení sanitního vozu je podle ní nejtěžší naučit se mít zdravou pokoru. „To, že mám nad sebou modré majáky a houkačku neznamená, že mám všude přednost a jsem nesmrtelná. Předvídání během jízdy je další věc, co se musí řidič záchranář naučit. Poněvadž pro „obyčejného smrtelníka“ je velmi stresující, když zjistí, že za ním jede sanitka a mnoho lidí zmatkuje natolik, že pak uhýbají jinam, než by měli nebo chtěli,“ popsala Dlabačová.

Hlavním úkolem řidiče sanitky je právě predikce, že se může něco takového přihodit a musí tomu přizpůsobit svou jízdu. „Jízda pod majáky a houkající sirénou je něco, co se člověk nenaučí za jeden den. Zdokonalujeme se s každým výjezdem. Kdo si myslí, že je to jinak, by podle mého, řídit sanitku vůbec neměl, protože když nedojedu na místo zásahu, tak už nikomu nepomohu,“ upozornila Alžběta.

Páteční výcvik zhodnotila jedním slovem. „Super. Už nějaké zkušenosti mám, tak to bylo pro mě i zopakování si toho, jak se sanitka může zachovat, když je například mokro, ledovka a podobné rizikové podmínky. Dovolím si tvrdit, že jsem opatrný řidič a snažím se jezdit spíše tak, abych nemusela krizově brzdit, nebo používat úhybné manévry ve vyšší rychlosti,“ podotkla.

Záleží na čase i akutnosti

Čas je v tomto povolání důležitý, ale jak doplnila Alžběta Dlabačová, záleží také na tom, jakou naléhavost má výzva, ke které sanita s posádkou vyjíždí. „Jinou rychlostí pojedu k dusícímu se dítěti a jinou k někomu, kdo má třeba chronické bolesti zad. Jak jsem se již zmínila, když nedojedu na místo zásahu v pořádku, protože se někde vybourám, tak pak je úplně jedno, že jsem tam mohla být o pět minut dřív,“ míní.

Dříve řídila jen velké sanitní vozidlo, a tak se nyní těší na další premiéru. „Budu moci ovládat i to malé lékařské vozidlo. To bude novinka, moc se těším na první výjezd. Asi jako blecha do kožichu,“ uzavřela s úsměvem.