Letos v květnu oslavil 70. narozeniny, už osm let je v důchodu v malé obci nedaleko Vlachova Březí, jen kousek za hranicí okresu Strakonice. Těžko byste hledali na jeho tváři mráček, těžko od něj zaslechnete, že by na něco nebo někoho nadával. „Proč? Život není zas tak dlouhý, aby si ho člověk krátil zbytečnostmi," tvrdí bývalý sládek a ředitel strakonického pivovaru Jindřich Vondřička. „Já říkám, že jsem byl sládkoředitel. Ale víc sládek, než ředitel. Být sládek, toho jsem si vždycky považoval," dodává s humorem sobě vlastním. I díky tomu má Jindřich Vondřička stále určitý nádech noblesy a nadhledu na dění kolem sebe, kterým se zapsal do paměti mnoha lidí, se kterými se kdy setkal.

V minulých dnech jsme u něj strávili příjemné odpoledne a na první pohled bylo jasné, že jeho srdíčko i mysl stále patří pivovaru. Na zdi staré pivní půllitry, o kousek dál otvíráky s nápisy Nektar, hned nad nimi pivní lahve. Stůl, který dříve stával v místnosti za stáčírnou a který si Jindřich vzal s sebou. Ale co vás udeří do očí hned, je dřevěná vizitka na dveřích, kde je ozdobným písmem napsáno: VONDŘIČKA Jindřich, Sládek.

Na návštěvě u Jindřicha Vondřičky.Už v úvodu jsme naťukli, zda jste byl sládek nebo ředitel strakonického pivovaru. Jak je to tedy doopravdy?

Vždy jsem byl hlavně sládek, i když pak došlo ke spojení obou funkcí. Ale vždy jsem se více cítil být sládkem než ředitelem. Víte proč? Protože ředitelů bylo jako když naseje, ale sládků v republice jen pár (smích).

Jste v důchodu osm let. Jak celou tu dobu žijete? Čas od času se objevíte na pivovarské pouti, ale jinak moc vidět nejste.

Žiju si dobře. Stále mi chutná strakonické pivo – hlavně desítka. Stále čtu Strakonický deník, který mám každý den do sedmi hodin ráno, máme ovce, pěkný domek a někdy chodím dolu do vsi na pivo a jednoho panáčka. V podstatě nám, tedy i mojí ženě Marušce, nic nechybí.

A když jste se vrátil na venkov, tak ani nemůže.

Přesně tak. S odchodem do důchodu na konci roku 2007 jsem opustil i byt v pivovaru, kde jsme žili 34 let. Protože jsme měli postaveno v Újezdci a vždy se mi na vesnici líbilo, tak jsme šli sem.

Pivovarnictví jste se věnoval celý život. Kdy tahle vaše cesta začala?

V mých 14 letech, kdy jsem šel do učení v Českých Budějovicích na obor sladovník. V něm jsem byl rok a po něm jsem byl doporučený na Střední školu potravinářské technologie v Praze. Do učení jsem šel za pivovar Volyně. Ale do školy v Praze už jsem byl vedený za pivovar ve Strakonicích, kam Volyně a ještě pivovar v Blatné patřily. Pak jsem šel na 2,5 roku na vojnu a po ní jsem už nastoupil v pivovaře ve Strakonicích.

Jaké byly vaše začátky?

Udělal jsem si kolečko sladovnou počínaje přes varnu, spilku, sklep a po necelém roce jsem skončil na stáčírně lahví jako mistr. Tam jsem byl osm let. V roce 1974 jsem byl přeřazen na funkci podsládka a mým šéfem byl sládek pan Vlach. To byl úžasný člověk a velmi uznávaný. Od něj jsem z toho pivovarnického řemesla pochytil nejvíce. Vždycky mi povídal: Henrich – tak mi říkal – po mně to budeš dělat ty. Byl jsem u něj do začátku roku 1988, kdy odešel do důchodu a já nastoupil jako sládek.

A tady se dostáváme k tomu, kdy jste začal pivovar šéfovat.

To bylo v roce 1997. A k němu se také vztahuje ten můj výraz sládkoředitel (smích).

Na návštěvě u Jindřicha Vondřičky.Strakonický pivovar byl před lety takovým kulturně-společensko-politickým centrem. Sjížděli se tam na schůzky starostové, policisté, ředitelé firem a organizací, lampasáci. Takové Postřižny na strakonický způsob. Čím to bylo?

Bylo to atmosférou pivovaru. A to, že se při jednání podávalo pivo a ne minerálka, ho dělalo otevřenějším, upřímnějším a věcnějším. Ať šlo o cokoliv. A přitom si nikdo nedovolil se zlupat (smích). Co jsem byl v pivovaře, tak nepamatuji, že by tam byli zaměstnanci nějací závisláci nebo by chodili do práce jen proto, že se zadarmo napijí piva. Také se za mého působení nezjišťovalo, kdo kolik vypil a zda nadýchá. Každý si musel svoji práci udělat a pokud to nezvládal kvůli alkoholu, řešení bylo rychlé. Takový člověk tam dělat nemohl.

Není žádným tajemstvím, že jméno Jindřich Vondřička má stále mnoho lidí z pivovaru a jeho okolí v paměti. A že vždy vzpomínají s radostí a s respektem říkají: Vondřička byl přísný, ale férový.

Děkuji, to je milé. O tom to je – nenadržovat některým lidem a snažit se všem měřit stejným metrem. Když už hodnotíš práci jiných, musíš v první řadě vědět, o co v ní jde. A vracíme k tomu mému kolečku. Díku němu jsem věděl, kdy být přísný a kdy dělat, že něco nevidím.Ale i tak jsem viděl (smích).Jasně, že někdy musíš pokárat a sáhnout na peníze. To bylo, je a bude. Ale musí být takový krok oprávněný.

Se jménem Jindřich Vondřička a strakonickým pivovarem je spojené i jiné. Podsládek Jaroslav Beneš.

Jaroušek Beneš! To je dobře, že o něm mluvíme. S Járou jsem se seznámili hned při cestě do učení. Jeli jsme s tátou vlakem a s námi jeli v kupé další pán se synem. A tátové si povídali: „Kam jedete? Vezu syna do učení do Budějc. A já taky vezu kluka do Budějc. Ten můj se bude učit sladovnickým. A ten můj taky." Když jsem pak šel do školy, tak jsme se na chvilku odloučili. Jarda ji pak po učení dodělal dálkově. Oklikou jsme se sešli ve Strakonicích jako mistři na lahvárně a když jsem začal pracovat ve funkci sládka, Jarda se stal podsládkem. A od té doby jsme byli spolu.

Vraťme se čas o 56 let zpět. Byl byste znovu pivovarníkem?

V každém případě ano. Byl to pěkný život. Zažil jsem v něm dobu, kdy byl strakonický pivovar výrobou piva na stejném množství jako nyní – kolem 63 tisíc hektolitrů piva ročně. To bylo v roce 1966. A také jsem zažil nárůst, kdy jsme dělali přes 225 tisíc hektolitrů. To představovalo nejen ho vyrobit, ale také rozvézt. A to bylo na organizaci a poctivou práci všech lidí opravdu dost náročné.

Na návštěvě u Jindřicha Vondřičky.A podle toho, v jakém prostředí sedíme a jaké pivo pijeme, je jasné, že jste zůstal věrný.

Jasně. A proč ne? Rád piji strakonickou desítku, včera tady byli na návštěvě ředitel a sládek (Marek Pohanka a Dušan Krankus – poz. autora), polotmavý Klostermann je pivo, na které může být pivovar opravdu hrdý a pracuje v něm stále dost lidí, kteří jsou na něj pyšní. Kromě toho jsem v něm strávil celý život a poznal dost poctivých a pracovitých lidí.

O čem jste mluvili?

Rozhodně jsme nehodnotili výnosy zemědělců na polích (smích).

Co byste pivovaru popřál?

Odpovím tím, co ke strakonickému pivu patří. Dej bůh štěstí. Aby dělali dobré pivo a aby ho měli komu dodávat.

Narozen 23. května 1945 v Černěticích u Volyně. Jeho životní kamarád a kolega Jaroslav Beneš, které je o několik týdnů starší, s oblibou říká: „Já zažil okupaci. Ty jsi čekal, až bude po všem."
Základní školu vychodil ve Volyni, rok se učil sladovníkem v Českých Budějovicích. Absolvoval Střední školu potravinářské technologie v Praze.
Ženatý (manželka Marie), dvě děti (syn Jindřich a dcera Marie), tři vnoučata.
Koníčky: Chalupa, houbaření, včelařství a venkov jako takový.
Životní motto: Vždy s úsměvem.