Uklízel jsem Strakonice a mám z toho velmi smíšené pocity. Jednak trochu výčitky, že až další zkušenost mi přinesla určité poučení (přesně v duchu sloganu Jaromíra Hanzlíka v nezapomenutelném filmu Slavnosti sněženek: Pamatujte, chybami se člověk učí – poz. autora), jednak proto, že za binec ve Strakonicích nemohou lidé od technických služeb, ale my sami a také proto, že až reportáž mne svedla dohromady s mým spolužákem z katovické základní školy Rudou Holoubkem. A tak úvodní věta při našem setkání nemohla ani znít jinak. „Čau. Tak budeš jezdit se mnou? To tedy něco uvidíš." Viděl jsem. Bohužel, i za jeden den jsem toho viděl docela dost.

Moje šichta začala ve čtvrtek 16. května v šest hodin ráno. Stejně jako pro většinu lidí ve zmíněné firmě a jistě i v mnoha dalších. Na první polovinu dne jsem byl společně s Rudou osádkou malého vozítka piaggio.

Pocity a euforie je jedna věc. Za jeden den nemůže nikdo pochopit podstatu věci, které se běžně nevěnuje. Ale jedno vím jistě – většina lidí si demokracii představuje jako možnost dělat si, co chtějí, nenést následky, vymlouvat se a svalovat vinu jinam a těžit z toho, že si nikdo nechce komplikovat život trestáním.

Jeli jsme na sídliště Mír 
a naším úkolem bylo naplnit korbu malého autíčka tím, co parta sezonních dělníků vymetla, vykopala a vyfoukala ze špatně přístupných míst – trávou a drny od obrubníků, hlínou, prachem, štěrkem, listím. A k tomu plastovými flaškami, igelity, papíry, kameny. Prostě vším, co by mohlo překážet zametákům – autům s kartáči a vodou.

Hele, to neřeš

Nemohlo mi ujít, že jsem po očku pozorován. A tak jsem také pozoroval. Třeba to, že je nějak divně udělaný harmonogram čištění – jeden maník vymete nepořádek z rohu chodníku, my ho naložíme, přijede zameták a ten samý maník vezme fukar a vyfouká zbylý bordel na uklizené místo. Říkám to Rudovi. „Hele, to neřeš. Prostě to tak je. Víš co? Vlez si za volant, ať si to taky vyzkoušíš," směje se na celé kolo.

Tuhle nabídku vítám. Jen mám trochu potíže se vměstnat do malého prostoru za volant. A to jsem, prosím, pyšný, že jsem zhubnul! „No, není to žádná sláva," říkám Rudovi. Ten se jen zubí – je jakou proutek. Když jsme autíčko naplnili, vyrazili jsme na skládku do Holi. Tam se vozí ten „horší" nepořádek.

Vzkaz z vysílačky nám určuje další program – jedeme do zahrady u Rennerových sadů nakládat posekanou trávu. Tady se ukazuje nevýhoda lehkého vozítka – má problémy jet i po rovině. Mokrá tráva je pro něj nepřítel. Nicméně do přestávky naložíme dvě auta a já dostávám důvěru jet přes město až do zahradnictví a tam vyklopit trávu do kontejneru. Mezitím povídáme s Rudou o všem možném – o životě, škole, spolužácích a já si pak na konci musím říct – vida, jak málo o sobě navzájem víme. Rudova cesta za štěstím vůbec nebyla jednoduchá a nakonec přišel i o práci, kterou měl rád. „Ale tady mi to nevadí. Udělám si svoje a mám klid," říká.

Zameták

Po svačině se loučíme, Ruda nakládá svého oficiálního parťáka a mizí zase někam do ulic Strakonic. Já sedám do auta k vedoucímu úseku zeleně Miroslavu Schreiberovi a jedeme do Habeše – tentokrát si vyzkouším čištění v malém zametáku – autíčku se spoustou hejblátek, zrcátek, kartáčů, vodních trysek a nevím čeho ještě.

Jeho svrchovaným pánem je František Solus. Známe se už z dřívějška a vím, že Franta není žádná primadona. „Tak si vlez ke mně a já ti ukážu, co k čemu slouží. Ale jedna věc je zásadní – musíš mít oči na šťopkách a dávat pozor na auta, ploty, vjezdy, obrubníky. Prostě na všechno. Musíš koukat na všechny strany a naučit ruce a nohy, aby pracovaly automaticky," dává mi školení a přitom uvádí do praxe vše, o čem mluví. V duchu si říkám: „Páni, z venku to vypadá, že si jede pomaloučku městem, kouká po holkách a má leháro."

Opak je pravdou, protože jsem si to zkusil. Naštěstí jen na rovince v Habeši, protože jsem si připadal jako indická bohyně Šiva – samá ruka, samá noha a všechno lítalo sem a tam. Kdybych se měl naučit všechno, co Franta od nastavení správného tlaku až po ovládání kláves trysek, joysticku kartáčů, brzd a pedálu pro jízdu dozadu, potřeboval bych autoškolu. Jak dlouho s tím jezdíš?" ptám se, když se trochu zahanbený vracím na místo spolujezdce. Jeho odpověď je pro mne ránou. „Asi tak měsíc, učil jsem se to dva dny. Nebyl čas."
Tak si říkám, že si musím dávat pozor na svoje ukvapené úsudky.

Mám toho dost

Podle pokynů z vedení se máme přesunout až dolů do města do ulic Stavbařů a Holečkova. Na tuhle cestu nikdy nezapomenu a hlavně doufám, že už ji nikdy nebudu absolvovat. Malý zameták by mohl sloužit jako norma pro kvalitu silnic. Cítíte v něm každou prasklinu, výtluk, hrbolek nebo jen malou nerovnost. Navíc je v něm horko, kravál 
a pro takový přesun i značné nepohodlí. Když se asi za půl hodiny přesuneme na místo určení (osobákem by to bylo tak za sedm minut), jsem jako vyklepaná matrace. „Budeme čistit tak do půl jedné, pak pojedeme vysypat bordel na skládku, umyjeme vnitřek a zamíříme zpátky na základnu," sděluje mi Franta. Bez mučení přiznám, že i když mne poslední cesta děsí, těším se. Ne, tohle vozítko mi k srdci nepřirostlo a ještě rád vzpomínám na dopolední šichtu s Rudou a nakládání lopatou. Naštěstí mne ale zpáteční cesta na základnu minula. Vezl jsem se opět s Mírou Schreiberem a musím přiznat, že mi to přišlo poměrně vhod. Když jsem pak nasedl do své služební fabie, připadal jsem si téměř jako v ráji.

A tak moje uklízení města skončilo a bez obav z následků říkám, že tato zkušenost byla asi ta nejhorší, kterou jsem u technických služeb 
v rámci podobných reportáží zažil. Ne kvůli práci a dokonce kvůli technice. Ale protože jsem zase viděl jednu minci 
z obou stran.

Například to, jak někteří řidiči ignorují výzvy k odstavení aut ze zóny úklidu.

Viděl jsem, jak dokáží lidé zaneřádit místo, kde žijí. Jeden igelitový pytlík od rohlíků – prosím. Jedna PET lahev, která možná vypadla z kontejneru – prosím. Ale ono se to vše dá počítat na desítky! A k tomu vajgly, zátky, krabičky od cigaret, pytlíky od křupek.
Také jsem ale viděl, jak se kdo staví k práci. Proto si myslím, že by možná neškodilo své lidi v terénu více sledovat. A nebát se užít své pravomoci, když to bude na místě.

Ovšem jednu věc považuji za nejdůležitější – dokud se nezačneme sami ke svému okolí chovat slušně, žádná firma a sebevětší počet lidí za nás neuklidí.

Jak to vidím já?

Je mi jasné, že po této reportáži bude hodně lidí nadávat i mně, ale já to unesu. A řeknu vám proč. Kde se asi berou poletující igelitové pytlíky v různých částech Strakonic? Proč se všude válejí PET lahve, ať prázdné nebo plné? Jak je možné, že několik dnů po úklidu chodníků jsou například před večerkou v Lidické ulici opět desítky vajglů od cigaret? A že před občerstvením ve stejné ulici poletují papírky z hamburgerů a válí se zbytky plastových příborů? A jak je vůbec možné, že muž, který vhazoval odpadky do koše před plaveckým stadionem ve chvíli, kdy se otevřelo nekvalitně uzamčené dno nádoby a celý obsah koše se vyvalil na zem, se ani neobtěžoval zajít dovnitř a říct: „Otevřel se koš, asi by bylo dobré to uklidit"? Bude to asi tím, že jsme prostě lhostejní a nevzdělaní. 
A od jisté doby se nestydím sehnout k zemi a uklidit bordel, který udělal někdo jiný.