I přesto, že letos hlavní houbařská sezona začala docela pozdě, Jan Malířský, pro něhož je houbaření celoživotní vášní, si přišel i tak na své. „Rostlo všechno – masáky, holubinky, klouzky, babky, objevovaly se i ryzce a václavky," zmínil se.

A hříbků? Těch našel nepočítaně. „Chodím hodně se svým vnukem Lukášem, ten mě docela někdy i nutí. Já tolik hub ani nespotřebuji, pak to rozdávám třeba babičkám v okolí," poznamenal Jan Malířský. Vnuk prý v houbaření zdědil geny po něm. „On nejen, že houby sbírá, ale taky už je docela dobře zná," dodal.

Jako dítě jezdil Jan Malířský do Drahonic na chalupu. Takže i tam v okolí je jeho hlavní houbařské teritorium. „Jezdíval jsem i na Helfenburk nebo k Blatné, ale teď už ne. Držím se už spíš jenom toho svého," podotkl.

Do lesa nechodí jen když vyloženě rostou houby, ale třeba i v zimě. „Po ní si hledám místa, kde by asi něco mohlo růst. Po zimě se les vždycky změní. Hledám přechody mezi vysokým a hustým lesem, tam začínají růst vždycky nejdřív," vysvětlil.

Přes léto to podle něj byla celkem bída. „Na začátku vyrazily nějaké křemenáče,
v červnu byly lišky. To bylo tak týden. Pak to padlo a začaly růst až na začátku září," naznačil. I tak na houby Jan Malířský chodil a sem tam nějakého masáka či holubinku přece našel. To ale bylo spíš na rybnících, ale taky ne moc, jejich hráze i s podhoubím spláchly velké jarní deště. I na podzim se toho podle něj dá najít dost. Houbám nevadí teploty do osmi až deseti stupňů, ale problém je, když nejsou mlhy.

Pohled do minulosti

Pokud jde o to, jak houby rostly v průběhu doby, myslí si Jan Malířský, že se to nějak vrací k tomu, co rostlo před těmi dvaceti lety. „Dříve rostly lišky, pak vlivem kyselých dešťů zmizely, teď se vrací. Dřív jsem třeba nacházel v červnu spoustu hřibů borových, za posledních deset let jsem našel snad jednoho. Hodně teď rostou hřiby smrkové, těch je dost a masáků taky. To taky nebývalo, ale když jsem začínal houbařit, tak se masáky ani nesbíraly," poznamenal.

Když byl Jan Malířský dítě, měl babičku z Hrejkovic 
u Milevska. Tam ve schwarzenberských lesích rostlo plno hub. „Ráno jsme šli na hříbky a odpoledne ještě na lišky. Tím jsme se i živili a vždycky jsme to vozili i prodat," zavzpomínal.

Houby jako pochoutka

Houby Jan Malířský nejen rád sbírá, ale také si na nich rád pochutná. „Třeba vatovce mi rostou dokonce na zahradě. Řízky z nich, to je delikatesa. Z hub se ale dá dělat leccos, třeba špízy. Hříbky se nakrájí tak půl centimetru, rohlík na kolečka a drůbeží nebo telecí játra na kousky. To se napíchá na jehlu, osolí, opepří a opeče. K tomu zeleninový salát, je to paráda," prozradil. Dál například držková polévka z kotrčů nebo z masáků a karbanátky. „Do nich dávám na tři sta gramů hub a půl kila mletého hovězího a vepřového," doplnil.

Nejen to obvyklé

Jak už jsme naznačili, sbírá Jan Malířský i méně obvyklé druhy hub. Jsou to některé druhy pavučinců či slizáci. Má i hodně knížek o houbách. Hodně také vzpomíná na doktora Zdeňka Cvrčka, který byl kdysi vyhlášený odborník na mykologii nejen ve Strakonicích.