Praporčík Jaroslav Nábělek pochází z Chrudimi a jako malý chtěl být policistou. „Vždycky mě lákala uniforma a měl jsem respekt před lidmi, kteří ji nosí,“ uvedl. Na policejní školu jej kvůli velkému počtu uchazečů nevzali, nastoupil proto na Vojenskou střední školu do Brna. V březnu 1999, kdy ČR vstoupila do NATO, studoval ve čtvrtém ročníku a měl pár měsíců před maturitou. „Pamatuji si, že jsme ve škole měli slavnostní nástup, ale jinak jsme to moc nevnímali, byli jsme středoškoláci.“

Vojenské cvičení
Vojáci nacvičovali obranu letecké základny

Po maturitě nastoupil do Žatce jako velitel čety. „Dostal jsem tehdy na výběr – práce s lidmi nebo technikou. Nejsem technický typ, proto jsem zvolil práci s lidmi,“ sdělil Nábělek. A v ní se také našel. Výcvik vedl nejen tak, aby se toho vojáci co nejvíce naučili, ale aby je to i bavilo. „Vymýšlel jsem různé bojové hry. Osvědčily se jak při výcviku vojáků základní vojenské služby, tak i později při výcviku vojáků z povolání v době, kdy česká armáda byla již plně profesionální,“ dodal praporčík Nábělek.

Přepadená škola

Ve snaze co nejvíce zaatraktivnit výcvik pokračoval i poté, co se útvar přesunul ze Žatce do Strakonic. Díky netradiční akci, kterou zorganizoval ve spolupráci se dvěma školami z Volyně, předběhl dobu o dobrých 15 let. „Hledal jsem tehdy civilní prostředí, ve kterém by si vojáci mohli vyzkoušet zásady boje v zastavěné oblasti, tedy konkrétně jak vstupovat a pohybovat se po budově, kde se nachází protivník. Podle našeho námětu vnikli do školy dva agresivní bezdomovci a úkolem vojáků bylo je zneškodnit,“ popsal incident, o kterém dopředu věděli jen ředitelé škol a učitelé. Akce byla přínosem nejen pro vojáky, ale i pro studenty, kteří si vyzkoušeli, jak se v podobné situaci mají chovat.

Armádní kariéra praporčíka Nábělka byla od začátku spjata s vojskem pozemní protivzdušné obrany. „Zúčastnil se i zahraniční mise v Litvě, kterou podle svých slov hodnotí jako zkušenost k nezaplacení. Největší přínos vidí ve sdílení poznatků s jinými aliančními jednotkami a procvičení se v angličtině,“ říká kapitánka Jana Samcová, tisková a informační důstojnice 25. protiletadlového raketového pluku.

Strakoničtí vojáci se připravují na misi do Lotyšska.
OBRAZEM: Strakoničtí vojáci se připravují na misi do Lotyšska

Zároveň prozradil, že i zkušeného vojáka může leccos překvapit. „V Litvě jsme během jednoho cvičení využívali spojky neboli takzvané kurýry, abychom omezili rádiový provoz, který by mohl rozkrýt palebné postavení jednotek. Do té doby jsem se domníval, že podobný způsob komunikace je už přežitkem. Jak se ale ukázalo, na současném bojišti může mít své opodstatnění,“ doplnil Nábělek.

Činorodý voják

Za 25 let v armádě prošel několika funkcemi. Působil například jako zástupce velitele čety, velitel čety, vedoucí praporčík či instruktor oddělení bojové přípravy. Nejraději vzpomíná na dobu, kdy sloužil na druhé baterii 252. protiletadlového oddílu jako vedoucí praporčík. V této profesi mohl naplno uplatnit i svou činorodost, která je mu vlastní. Podle návrhu jednoho ze svých kolegů vytvořil baterijní nášivku, navrhl pro jednotku vlajku, natočil i prezentační video, které se v amatérské soutěži umístilo na třetím místě.

Tetování z koncentračního tábora

Již jedenáctým rokem organizuje vojenský pochod Military Death March, který je bezesporu jeho srdeční záležitostí. „Zaujal mě příběh paní Jaroslavy Krejsové, která společně se svým synem a jednou s přeživších pamětnic navštěvovala školy a vyprávěla o holocaustu. Školáci začali naslouchat až v okamžiku, kdy jim žena na svém předloktí ukázala vytetované číslo z koncentračního tábora. Tehdy jsem se rozhodl, že jim chci pomoci, aby se na tuto část historie nikdy nezapomnělo,“ vysvětlil praporčík Nábělek, proč vznikl pochod k uctění památky 95 žen a dívek, jež zahynuly během pochodu smrti, který vyšel koncem ledna 1945 z koncentračního tábora Grünberg a skončil v květnu téhož roku ve Volarech na Šumavě.

Strakoničtí vojáci tento pochod dvakrát uspořádali i v Litvě, když zde byli na misi. Jejich německé kolegy natolik zaujal, že se jej rozhodli zorganizovat i v Německu. Letos od 19. do 21. dubna se tak pochod neuskuteční pouze ve Vimperku na Šumavě, ale i v německém Münsteru, kde proběhne již potřetí. Ve stejné době by se pochod měl poprvé uskutečnit i v americkém Norfolku. „Zhruba před měsícem mě oslovil kolega z Německa, že momentálně působí v USA a chtěl by pochod zorganizovat i zde,“ neskrývá Nábělek radost z toho, jakou si pochod získal oblibu. „Před jedenácti lety jsme začínali se 150 účastníky, dnes se pochodu, jen v České republice, účastní více než 1 700 lidí,“ uzavřel praporčík Jaroslav Nábělek.