Rozbité dětské kočárky, vozy železniční, dokonce i malý nočníček se tam rozstřílený válel mezi rozebranými kolejnicemi. Spojení na Blatnou bylo přerušeno. Mrtvoly už byly odklizeny.

Tak 29. dubna 1945 tehdy patnáctiletý Jaroslav Kučera zachytil následky náletu na strakonické nádraží, ke kterému došlo o dva dny dříve. Jeho deník se podařilo zachránit Ladislavu Václavíkovi ze Strakonic.
Sám si na válečnou dobu dobře pamatuje. „Ať lidé říkají cokoliv, pro nás malé kluky byla celá válka jedno velké dobrodružství," říká na úvod.
Strakonické nádraží po náletu si vybavuje i on sám. „Na stráni nad nádražím byly výbuchem vyhozené celé střechy vagonů, dole byly rozbombardované hořící vlaky a my, kluci pitomí, jsme lezli dolů a sbírali hilzny od amerických hloubkařů. Ty byly tak průbojné, že byly prostřílené i koleje," popisuje.
Ve chvíli, kdy byli dole, kdosi zařval, že se hloubkaři vracejí. „Lidé utíkali od nádraží směrem ke hřbitovu, který byl při bombardování také zasažen. Celá zadní zídka byla rozbouraná a i několik hrobů. Na poli za hřbitovem koukalo ze země několik pum. Padli jsme do příkopu a báli jsme se. Vtom se začali střílet z flaku. Nakonec se ukázalo, že šlo o omyl, že se vracelo německé letadlo a ne hloubkaři," líčí své zážitky z doby těsně před koncem války.
Že válka brzy skončí bylo tehdy všem jasné. Jen nikdo nevěděl, kdy přesně.

Deník chlapce skrývá válečná svědectví

Sedmdesát let starý deník Jaroslava Kučery, který Ladislav Václavík ze Strakonic zachránil a uchoval, ukrývá svědectví o tom, jak Strakonice čelily střetům za II. světové války.
Jaroslav Kučera si jako patnáctiletý student gymnázia zapsal i nálet na strakonické nádraží. „29. dubna 1945. Mám dnes svátek. My ale svátek neslavíme. Táta říká, že ho slaví jen katolíci," začíná mi ze zápisků Jaroslava Kučery číst Ladislav Václavík. „Šel jsem ráno do školy. Bylo nás tam pár. Nikdo z přespolních nepřijel. Přáli jsme si s Krchem k svátku. Mluvili jsme hlavně jako ostatně pořád jen o těch hloubkařích. Někde u Řepice prý zabili lidi z vlaku." Tady Ladislav Václavík dělá ve čtení pauzu. „Víte, kdo to byli hloubkaři?" ptá se mě.

Hloubkaři a flaky
Přiznávám, že nevím. „To byli američtí stíhací piloti, kteří útočili na vlaky," vysvětluje mi. Pak pokrčuje ve čtení. „Byli jsme dlouho ve třídě, nikdo nešel, až potom přišel Linke a říká: Tak hoši, jděte domů, není škola. Měli jsme hroznou radost, že budeme mít čas koukat na kotláře. Považoval jsem to za dárek k svátku.
Přiběhl jsem domů, naobědval se a šel se koukat na uprchlíky. Přišel jsem k Barvínkovu. Byl tam pan Zemen a pan Mareček. Za chvíli jsme uslyšeli letadla, šli jsme se na ně podívat do pokoje. Byly tři. Ale sranda byla, že jel zrovna dlouhej vlak s flakama."
Tady dělá Ladislav Václavík znovu pauzu, aby mi vysvětlil, co byly flaky. „Šlo o čytřhlavňová děla, která střílela proti hloubkařům," říká a znovu se noří do popsaných řádek deníku. „Zastavili se u viaduktu. Ale letadla zas odletěla a vlak pokračoval v jízdě do stanice. U stanice zastavil. Vtom přiletěla celá letka, čtyřikrát po třech letadlech, náhle se jedno letadlo odlepilo, udělalo akrobatický půlobrat a letělo dolů. Zvětšovalo se a řítilo se přímo proti tomu vlaku.
Bylo mně hrozně k smíchu, jak pan Zemen byl bledý strachy a zajel do bytu. Mareček měl taky strach, ale zůstal. Já strach vůbec neměl, byl jsem jenom děsně zvědavý, jak vypadá nálet kotlářů, div jsem z okna nevyletěl. A vlak pokračoval v cestě do stanice.
Byl jsem zklamán, že už nic neuvidím. Když ale vlak dojel do stanice, přiletělo 12 letadel a teď to teprve začalo. Obdivoval jsem Němce, že nemají strach. Dokonce si letadla prohlížejí dalekohledem.
Lidi od zbrojovky a od viaduktu prchali jako šílení. A pak to začalo. Strašná palba z flaků, stříleli jako šílení. Akrobatické výkruty Američanů mezi plameny šrapnelů, blesky… Vytí nalétávajících letadel mě nadchlo, bylo to jak jsem to vídal v Týdeníku válečných dopisovatelů v bijáku.
Jedno letadlo to asi dostalo, začalo kouřit a mastilo si to přímo proti našemu oknu. Viděl jsem hvězdu americkou na jeho trupu. Pak šel házet pumy.
Mareček na mě řval, abych zavřel okno a sám se schoval pod okenní zídku. Já jsem okno zrovna chtěl zavřít, když tlakem výbuchu se okno samozřejmě přibouchlo a praštilo mě do nosu.
Pozoroval jsem esesácký důstojníky a vojáky, jak sebou práskají o zem a bylo mně to k smíchu. Jeden verkšusák lezl po čtyřech do takového kovového zvonu, jaké tam byly pro tento účel připraveny. Potom to ale rázem skončilo. Šel jsem domů. Ve městě byl poprask. Prý sestřelili Němci jednoho Amerikána a za to prý budou Strakonice srovnány se zemí. Lidi prchali jako blázniví z města a zrovna se spustil takový liják.


Po náletu
Šli jsme s tátou se podívat na tu spoušť na nádraží. Tam to vypadalo děsně. Ležely tam rozbitý dětský kočárky, vozy železniční, dokonce i malý nočníček se tam rozstřílený válel mezi rozebranými kolejnicemi. Spojení na Blatnou bylo přerušeno. Mrtvoly už byly odklizeny. Nad hradem na stráni na terase stála spousta lidí, dolů nesměli, tak tam stáli, pokřikovali a dělali si z Němců srandu. Přiběhl pak před ten vlak mladý lajtnant šílený vzteky a řval na ty lidi Alles los! Pak vytáhl pistoli a střílel do vzduchu. Do lidí se asi bál. Stál asi tři kroky od nás. Nám nic neřekl a šel k vlaku.
Doma nám pak máma říkala, že při tom bombardování byla ve sklepě a Milada Novotných měla tak děsný strach, že se nahlas modlila Otčenáš. Dnes už žádný nálet nebyl."
Tady zápisky Jaroslava Kučery, budoucího doktora v Kanadě, z toho dne končí. Druhá světová válka ve Strakonicích skončí o osm dní později, 5. května 1945, čtyřmi krátkými tóny sirény.