Psal se rok 1964. Tehdy čtyřiačtyřicetiletý Jiří Malkovský ze Strakonic doslova vydupal vodáka ze země. Tehdy ještě netušil, že bude vodákem už napořád. Na začátky vzpomíná dcera Lenka Kudějová. „Táta byl skaut tělem i duší. Když to nešlo jinak, tak se domluvil s odbory ve Fezku a oddíl pod jejich hlavičkou založil," uvedla. Podle ní to byla tehdy jediná dětská organizace v republice, která nebyla pod pionýry.

Začínali s pár kluky z jedné ulice, ale oddíl se rozjel naplno rychle. „Už tenkrát se přes prázdniny jezdilo na čundry. To bylo velké lákadlo," dodala Lenka Kudějová. Jejich prvním sídlem byla stará dřevěná loděnice u Otavy, pak bývalá teplárenská chata.

Pro Jiřího Malkovského vodácký oddíl prý znamenal všechno, byla to priorita, které se podřizoval dokonce 
i chod rodiny. „Mamince to ale nevadilo a na táborech i vařila," zmínila se dcera.

Lenka Kudějová byla v oddíle od začátku. Já byla jedna 
z nejstarších, když jsem tam přišla, bylo mi čtrnáct," řekla.

Když Jiří Malkovský v roce 1986 zemřel, vedoucím se stal Ladislav Vrkoč. Ten to táhl až do roku 2004, kdy oddíl zanikl. „Nyní chceme u příležitosti padesáti let od založení uspořádat setkání," zdůraznil. Konat se má v sobotu 31. května na ostrově na Podskalí.

A nebude to nic jednoduchého. Oddílem prošlo během let možná kolem pěti set lidí. Mnohdy to bylo i víc generací – rodina Vrkočů, Jandů, Trojanů a mnozí další.

Vodáku bude padesát let. Má co oslavovat…

První tábor vodáckého oddílu pod hlavičkou Fezka byl na břehu Orlíku v roce 1965, tedy rok po jeho založení. Vzpomíná Lenka Kudějová, která v oddíle byla od začátku. „Bylo jich 29! Přijelo se na zelenou louku, tam jsme tábor postavili a z ní zase odjeli. Nikdo ani nepoznal, kromě vyležených míst, že tam něco bylo," zavzpomínala. Ty roky uběhly jako voda…

Tábory byly vyvrcholením roku, ale vodáci dělali i dost jiných akcí. Mimo schůzek to byly kroužky – trubači a bubeníci, modeláři, tkaní gobelínů. Nechyběly čundry na lodích a výlety.

Celou dobu fungoval oddíl pod hlavičkou ROH, za což si po listopadu 1989 vysloužil kritiku zejména mezi skalními skauty, kteří mohou obnovit svojí činnost. „Kritizují ji zejména lidé, kteří členy nikdy nebyli a nemohou vědět, že opak byl pravdou, že skautský duch byl zachován v maximální možné míře a že bylo, zejména pro děti lepší, než nedělat nic," píše se na stránkách oddílu.

Zánik oddílu přichází v okamžiku, kdy musí vedení Fezka bojovat o přežití a zbavuje se majetku. Loděnice je nabídnuta k prodeji a tímto v roce 2004 končí čtyřicetiletá historie oddílu.

Přesto ale z historie 409 jmen už nikdo nevymaže…

Chodili jsme na boudu

Ladislav Vrkoč - někdejší vedoucí vodáckého oddílu a pořadatel setkání k 50 letům od jeho založení.

Kdy a kde se setkání má uskutečnit?
Bude to v sobotu 31. května na ostrově na Podskalí. Počítáme se začátkem ve 14 hodin.

Jaký by měla mít akce průběh?
Teprve to začínáme dávat dohromady. Ale pokud se nám je podaří sehnat, chtěli bychom tam promítnout dobové filmy. Jinak to bude hlavně o tom společně posedět, zahrát a zazpívat si písničky a podobně.

Oddílem prošly stovky lidí. Jste připraveni na takový nápor?
Především předpokládáme, že nepřijdou všichni najednou. A pak by měl být na ostrově postavený i velkokapacitní stan.

– Pokud si chcete zavzpomínat ještě před setkáním, najděte si internetové stránky www.vodak.netstranky.cz. Tam je historie oddílu, řada fotografií a například i naskenované kroniky.
– Kontaktovat se vzájemně je možné i na facebooku ve skupině Chodili jsme na boudu.

Výzva: Ozvěte se nám se svými vzpomínkami– Tím naše vzpomínání na vodáka rozhodně nekončí. Budeme jedině rádi, když se k němu připojíte také vy.
– Jste i vy bývalými členy strakonického vodáckého oddílu, který před padesáti lety založil Jiří Malkovský?
– Ozvěte se nám, prosím, se svými příběhy či zážitky z té doby. Určitě vítáme i archivní fotografie.
– Své postřehy můžete psát na e-mail jana.stroblova@denik.cz nebo nás kontaktujte prostřednictvím telefonu na čísle 602 667 601.

Hned bych se tam vrátila

Přiznám se hned na začátku, že i já jsem jednou z těch, kdo prošli fezárenským vodáckým oddílem. Byla jsem tam jen pár let, co jsem chodila na základní školu, proti některým tedy nejsem žádný rekordman. Přesto na tu dobu stále ráda vzpomínám. Nejen na letní tábory v přírodě, které byly vždy nějak tematicky zaměřené. Ale i na vodácké výpravy či výlety na místa, kam bych se jinak asi nepodívala. V tom byl jedinečný putovní tábor na Slovensko. Bez něj by mi třeba Dukelský průsmyk či Vysoké Tatry asi zůstaly cizí. Nemusely to však být jen velké věci, ale třeba i obyčejné kamarádství nebo vztah přírodě. Když tyto řádky píši, hned bych chtěla být dítětem a na vodáka se vrátit.