I v současné době nic nezvyklého. Ale Anežka nakupuje i pro pana Václava K. a jeho ženu na invalidním vozíku. Šestadvacetiletá Anežka se už před několika dny přihlásila jako dobrovolnice. "Když jsem se dozvěděla, že město hledá dobrovolníky, zavolala jsem hned na městskou policii a kluci si vzali moje telefonní číslo. Byla jsem prý třetí. Dali číslo jednomu seniorovi, který mne pak požádal o nákup. Nic to není, když nakupuji pro sebe, vezmu i pro něj," říká.

Ukazuje, jaký seznam jí "její" klient nadiktoval. Samé základní potraviny, pečivo, zelenina. Jak ale probíhá předání a platba nákupu? "Pán není v karanténě, tak jezdím k němu domů. Dám mu nákup a účtenku, on mi dá peníze. Kdyby byl v karanténě, nedělala bych to. To mají na starosti strážníci a popravdě řečeno, vůbec jim to nezávidím," dodává Anežka.

I tak se její rozhodnutí pomáhat nesetkalo s velkým nadšením. "Rodiče to tak nějak nevzali a okolí mne už zná," komentuje Anežka s tím, že bydlí ve svém bytě a za svá rozhodnutí si nese plnou odpovědnost.

Než nakoupí, čekám na parkovišti. Tu chvilku využívám k pozorování lidí, jak přistupují k nebezpečí nákazy koronavirem. Obrázek si udělejte sami.

Po chodníku jde čtyřčlenná rodina - mladý muž a žena, jedno dítě vedou, druhé je v kočárku. Muž si zapaluje cigaretu a podává ji ženě, pak zapaluje cigaretu sobě. Nikdo z nich nemá roušku. Ještě by se mohlo zdát, že vzápětí naloží sebe i děti do auta. Ne. V klidu a míru, bez roušek, s cigaretami v rukou, míří dál do města.

Při cestě z marketu ženě spadla rouška. Hned pokládá tašku a roušku si nandává.

Na parkoviště přijíždí auto. Jeho řidič vybíhá ven, ale po pár vteřinách se vrací pro roušku, kterou měl na sedadle spolujezdce.

Přibližně po deseti minutách přichází Anežka. "Volala jsem tomu pánovi a prý klidně můžete přijet," říká s nákupem na ruce. Dobrá zpráva. Odjíždíme na jedno strakonické sídliště za panem Václavem. Otvírá nám muž, kterému je 84 let. Čilý a v dobré náladě. "Moje manželka je na vozíku, takže ven vůbec nechodíme. Ještě že jsou takoví lidé, jako Anežka," říká. Ale i tak by měl mít v okamžiku předávání nákupu na tváři roušku. Bohužel, nemá. "Já vím, ale nemám ji. Když musím ven, třeba s odpadky, omotám si hlavu šálou," přiznává.

I tady se ale ukazuje, že pomoc může být blíž, než se zdá. Anežka nezaváhala, zavolala na své bývalé pracoviště na městské policii a strážníci panu Václavovu doručili čtyři roušky.

Během necelé hodinky se odehrál před mýma očima příběh, jakých se dějí stovky denně. Když si v hlavě skládám, jak bude moje reportáž vypadat, říkám si: "Opravdu se musí stát tak hrozné věci, abychom se k sobě chovali slušně a hezky?" Nevím, co sám sobě odpovědět…