Římskokatolický kněz Roman Jan Dvořák se snaží uprchlickou krizi vnímat především svým srdcem. „Kdybych se ocitnul v situaci, že bych se měl rozhodnout pomoci těmto lidem, určitě bych to udělal. Musíme především pátrat ve svém srdci," říká v exkluzivním rozhovoru pro Strakonický deník. 

Co byste vy osobně dělal v případě, že by do vaší farnosti přišla skupina běženců? Bral byste ohled na názory farníků nebo na postoj vaší církve?

Snažil bych se jim pomoci 
v tom, aby žili důstojně a našli potřebné zázemí, případně se mohli vrátit do svých domovů. Myslím, že by pro každého z nás bylo náročné nechat zde vše a jít někam daleko, kde nevím, co bude. Vycházím z toho, že situace musí být vážná, když něco takového udělám. Určitě bych bral vážně názory farníků i postoj církve. To ostatně dělám i v jiných otázkách a snažíme se vždy hledat správná řešení. Nejinak je tomu i v tomto případě.

Pane faráři, vy osobně souhlasíte s pomocí uprchlíkům bez výjimky nebo za určitých bezpečnostních opatření? Mezi běženci je údajně velké procento vojáků nebo sympatizantů s IS. A právě IS ničí tisíce let staré památky, popravuje, znásilňuje a mučí.

Je potřeba opatrnosti. Nevím ale, kdo dokáže říci, jaké procento mezi uprchlíky jsou lidé, které zmiňujete. Pokud to někdo dokáže, pak máme vyhráno, protože tito lidé azyl opravdu nepotřebují a můžeme své síly určitě věnovat těm zbylým procentům. Mám ale dojem, že se raději zaštiťujeme obecnými zvoláními o procentech a nezajímá nás, kolik procent je těch, kdo pomoc potřebují. Myslíte, že emigrantům v letech 1948 až 1989 měl západ odmítat pomoc proto, že mezi nimi byli i příslušníci StB? Používejme všech dostupných prostředků k rozpoznání pravdy, ale neodmítejme pomoc potřebným.

Jak vidí tuto záležitost vaši farníci? Jistě je častým tématem vašich kázání a jistě se lidé před vámi netají svými názory. Jaké převládají?

Pojem „farníci" zahrnuje celé spektrum lidí nejen těch, kdo chodí pravidelně do kostela. A i u těch, kteří jsou pravidelně na bohoslužbách, se názory liší. Nicméně myslím, že obecně se shodujeme na tom, že je třeba pomáhat těm, kteří to potřebují. Zároveň se modlíme za uklidnění situace v místech, odkud uprchlíci přicházejí.

Česká republika má poměrně tvrdý postoj vůči příkazům z EU. Nyní dokonce pošle ženijní skupinu do Maďarska. Nemohou uprchlíci brát takovou věc jako vzkaz: Pomoc u nás nehledejte?

Když si představím, že utíkám ze země, kde se cítím nebezpečně, a jde mi o život, mám za sebou dlouhou cestu, jsem unavený a nejednou jsou přede mnou dráty, vojáci apod., nečetl bych to jako: „Pomoc u nás nehledejte," ale mnohem hůře. Zkusme se do těch obyčejných lidí vžít. V pohádkách soucítíme s tím, kdo se plahočí a pak mu někdo místo pomoci nastaví tvrdou tvář. Teď nejsme v pohádce . . . Nemusíme dávat vzkaz: „Všichni sem pojďte!" Stačí dát vzkaz: „Záleží nám na vašem životě, na vaší zemi – je třeba v ní nastolit mír a budovat, obdělávat ji."

Má podle vás situace řešení?

Čím je svět provázanější a komplikovanější, tím jsou náročnější řešení. Jsem ale optimista. Řešení vidím v komunikaci a ochotě hledat nejen osobní (popř. národní) prospěch, ale obecné dobro. Zde mi v optimismu pomáhá i moje křesťanství, protože věřím, že opravdové Zlo je jednou pro vždy poraženo Ježíšovým křížem a vzkříšením a zde nacházím sílu k hledání řešení i tam, kde to lidsky vypadá bezvýchodně.

Celý rozhovor si můžete přečíst v tištěném vydání Strakonického deníku v sobotu 10. října