Působil jste v New Yorku, Paříži a Miláně, fotografoval pro módní časopisy jako jsou Cosmopolitan nebo Vogue. A přesto jezdíte rád do Strakonic?
Poměrně ano. Dokonce tak rád, že jsem tentokrát přijel autobusem (smích). Nemám totiž řidičák.

Vy se vůbec netajíte tím, že nemáte v podstatě vůbec nic.
Mám – třeba dva objektivy, byt a podobně. Ale věci svazují a když chcete být svobodný, musíte se věcí zbavit. I když na druhou stranu máte o to těžší život. Ale lze tak žít, to mi věřte.

V roce 1967 jste emigroval přes Jugoslávii do Spojených států. Od roku 1984 jste samostatným fotografem a v roce 1990 jste se dokonce vrátil do Prahy. Proč jste se vracel, když vám doslova patří celý svět?
Odešel jsem jako kluk z pohraničí a nevěřil jsem, že se ještě někdy podívám domů. Když jste ve světě a od odtržen od domova, chcete se jednou vrátit a vidět své blízké. Když se tato šance objevila, využil jsem jí.

Dosáhl jste věhlasu, o kterém se mnoha lidem může jen zdát. Jak?
Víte, když chce být člověk známý fotograf, musí nafotit hodně fotek, aby ho lidé poznávali. Když vidíte fotky Jana Saudka, hned víte, že je to on. Ale také musíte zestárnout. Moc mladých slavných fotografů na světě není. A tak si v mládí musíte říct. Budu fotograf. Ne – chtěl bych být fotograf. Prostě budu a nic jiného. A jít za svým snem a osudem.

Prý nesnášíte retuše?
Ne, proč také? Když fotíte akty, je to život. Retuš je dobrá pro modelky, protože lidé si kupují sen, ne skutečnost. To, co vidíte na obálkách módních časopisů, je sen a touha, jak bychom chtěli vypadat. Je to jen představa, která nemá se skutečností nic společného.

Co vy a politika? Mezi politiky je hodně mužů, kteří by stáli o vyfocení od Roberta Vana?
Ne, kdepak. Politiky nefotím a nemám je rád. Jsou oškliví.