Pavla Bedřichová.Pavla Bedřichová.Zdroj: archiv Pavly Bedřichové a Deník/Petr ŠkotkoUplynulo osm let a z malé muzikantky je půvabná slečna, která si začala plnit svůj dětský sen. Pavla Bedřichová totiž zamířila do světa, konkrétně do Anglie. A hned na hudební Olymp – Guildhall School of Music and Drama v Londýně. Studovat bude u profesora Davida Takenoa. „Utvrdil mě v tom, že jsem se rozhodla správně a že jsem na místě, kde se mohu naučit spoustu nového a podívat se na věci i z jiného pohledu. Ten je poměrně odlišný od toho, s čím jsem se až dosud setkala,“ říká Pavla Bedřichová.

Rozhovor vznikl v polovině září ve strakonické kavárně Kafíčko, těsně před jejím nástupem do školy.

Moc dobře si na naše povídání s vámi, maminkou Petrou a sestřičkou Evou vzpomínám. Bylo to v rámci seriálu Jablko nepadá daleko od stromu. Už v těch vašich deseti letech jste byla skvělá, vždyť jste hrála s Jihočeskou filharmonií a vaším velkým vzorem byl Pavel Šporcl. Co z vás tedy bude, až dobudete i Londýn?

Já doufám, že ještě lepší houslistka (smích). Tahle škola má za úkol mě vzdělávat ve všech oblastech hudby. Takže teorie, komorní hudba, jak podávat co nejlepší výkon, hraní v orchestru, spolupráce s ostatními hudebníky a podobně.

Takže mluvíme o splnění snu desetileté holky?

Určitě. Vždycky jsem chtěla do zahraničí, takže jsem fakt moc ráda, že se to podařilo.

Oba rozhovory dělí osm let. Jaká byla cesta za splněním tohoto vašeho snu?

Nebyla jednoduchá, ale ani tak kamenitá, jak by se mohlo zdát, protože jsme vždycky věděla, že to tak chci. Povídala jsem si mojí paní profesorkou na plzeňské konzervatoři a s kamarády o tom, jak na tom po svět různé vysoké školy jsou. Londýnská škola mi byla velmi sympatická. Když jsem zjistila, že přihlášky končí za pár dní, tak jsem to zkusila, pak jsem přijela na přijímačky a vzali mě.

Z čeho se skládají přijímačky na takovou školu? Tedy kromě hry na housle.

Převážná část je právě hraní na housle. Já hrála dvě skladby. Byla daná kritéria, ale mohla jsem si podle nich sama určit skladbu. Pak byl pohovor v angličtině o tom, jaké mám představy.

Škola byla založená v roce 1880 a studují tady lidé ze 70 zemí světa. To máte dokonce na svých stránkách. A jdete dokonce studovat k jednomu s nejlepších houslistů na světě, profesoru Davidu Takenoaovi. Jaký je?

V první řadě je velmi vzdělaný a ví, o čem mluví. Má obrovský přehled. Rozhodně to je velmi zajímavý člověk a je hrozně fajn, že na jeho hodinách se člověk nemusí brát zas až tak moc vážně.

Když už jdete na takovou školu, tak se zákonitě nabízí následující otázky. Kolik to bude stát? Platíte si to sama? Pomáhá vám s tím někdo? Sehnala jste stipendium?

Existuje více faktorů. Je školné a pak také náklady na běžný každodenní život. Co se týká školného, dostala jsem plné stipendium od školy, za což jsem fakticky hodně ráda. I to právě bylo součástí pohovoru na přijímačkách. Pak přišlo řešení každodenních výdajů, protože i bez školného to je mnohem dražší, než si moje rodina může dovolit.

Jak to dopadlo?

Výborně. Získala jsem podporu nadace Nadace The Kellner Family Foundation a nadace Život umělce. Chci jim tímto moc poděkovat, bez nich by to nešlo. Zůstal by jen nesplněný sen.

Už jste na škole dva měsíce. Jaké to tam je, jaké máte pocity a zážitky?

Život v Londýně si moc užívám. Přestože jsem na škole chvíli, měla jsem už příležitost zahrát si v úvodním koncertu školního symfonického orchestru. Byl to skvělý zážitek, na kterém se podílelo přes 200 studentů. Začala jsem také zkoušet se svým smyčcovým kvartetem, hrát s nimi mě velmi baví a přestože to jsou mí spolužáci, máme si navzájem co předat.

Barvy podzimu v areálu vodního mlýna v Hoslovicích.
VIDEO: Zelňáky i chléb. Barvy podzimu ukončily letošní program řemeslných akcí

Momentálně společně pracujeme na Smetanově prvním kvartetu. Velmi zajímavé jsou i přednášky, které se nás snaží připravit na profesionální život hudebníka. Máme klasické hudební předměty jako intonace nebo harmonie, na přednáškách ale spolu mluvíme i o tématech jako nervozita, správný postoj těla, jak efektivně cvičit a nebo jak se pohybovat na pódiu. Jsem moc ráda, že tu můžu být a těším se na všechno, co mě teprve čeká.

Máte před sebou studium. Už víte, co bude následovat po jeho skončení? Co budete dělat?

Vím, že chci hrát. Vlastně mi ani tolik nezáleží na tom, v jaké sféře to bude. Dostat se mezi světoznámé sólisty by bylo super, ale to je fakt strašně těžké. Rozhodně bych byla i strašně ráda za koncertování s nějakým menším uskupením, s komorní hudbou nebo s orchestrem. Strašně ráda spolupracuji s dalšími hudebníky.

V našem povídání z roku 2015 jste zmínila, že vaším velkým vzorem je Pavel Šporcl. Neptala jste se třeba i jeho, co si on myslí o škole v Londýně?

Ne, to ne (smích). Nejsme v kontaktu, i když jsme se párkrát potkali.

Zůstaňme ještě u vašich začátků. Vy jste si prý jako malá holka tak trochu dupla, že chcete hrát na housle. Je to pravda?

Je to pravda (smích). Maminka učila ostatní děti, ale mě ne. To jsem brala jako velkou nespravedlnost. Chtěla jsem také hrát na housličky, protože klasická hudba mě od útlého dětství fascinovala. Maminka nakonec svolila, a tak jsem ve svých čtyřech letech začala vytvářet první tóny na svůj maličký nástroj. Maminka se tak stala mou učitelkou až do mých 15 let. Rodiče mě v mém snu vždy podporovali, jezdili se mnou na nespočet soutěží, chodili na mé koncerty a vydrželi i hodiny hlučného cvičení.

A jste stále paličatá?

Tak trochu ano. Ale myslím si, že to není tak špatná vlastnost, kterou člověk může mít.

Kam jste zamířila potom?

Po základní škole mé kroky jednoznačně vedly na Konzervatoř do Plzně. Tam jsem studovala pod vedením paní profesorky Radky Beranové, která mi věnovala spoustu času. Hudba pro mě vždy byla radost a věděla jsem, že se nechci věnovat ničemu jinému a že si v ní chci rozšiřovat obzory ještě dál.

Vaši maminku znám jako skvělou houslistku a učitelku v ZUŠ Strakonice. Už jste lepší než ona?

Asi to bude znít divně, ale dosáhla jsem už vyšší technické úrovně. Ale to se nedá vůbec porovnávat. Moje mamka se už od mládí a od školy věnovala učení a vždycky chtěla učit. Takže tam jsou naše cíle trochu jinak směřované.

Co na vaše dobrodružství řekli doma?

Od začátku mě podporují. Mamka byla vlastně ta, která mě k tomu ještě popostrčila, když jsem měla pochybnosti, jestli to zvládnu.

Máte asi o dva roky mladší sestru Evu. Také ona hrála na housle a klavír. Jak je na tom ona?

Studuje na konzervatoři v Plzni druhým rokem violu. Líbí se jí víc, než housle. K tomu hraje i výborně na klavír.

Jste v úplně cizím prostředí, nebo ve škole už někoho znáte?

Mám ve škole pár kamarádů z Česka, ale i tak to není úplně domácí prostředí.

Máte z něčeho větší obavy?

Z výuky teorie. Ve světě se na ni hodně dbá.

Na jaké hrajete housle?

Jsou to housle mojí tety. Nikdo neví, kdo je postavil, i když tam nějaké nálepky uvnitř jsou. Vznikly někdy na konci 19. století.

To je věc! Jak jste se k nim dostala?

Ty moje původní už přestaly stačit. Tak jsme řešili, kde vzít nové. A právě teta se nabídla sama, že na ně ani moc nehraje. Že by bylo dobře, kdyby na ně někdo hrál a používal je. To je pro housle to nejlepší. Navíc se mi na ně hraje skvěle, je to hrozně příjemný pocit.

Na svých webových stránkách máte vzkaz lidem, že se nemají bát splnit si svůj sen. Že to není tak těžké a složité, jak si mnozí z nás myslí a že nehrozí nic jiného, než že to nevyjde. Neřekla jsi třeba sama sobě: Taková škola“ Nejsem já tak trochu drzá, že tam chci jít?

Určitě tam byly a jsou nějaké pochybnosti. Nebyla jsem si jistá, zda je to vůbec reálné se do Londýna dostat. Ale je potřeba to zkusit. Vím, že jsem k sobě často velmi kritická a soudit sám sebe je hrozně obtížné. Vím, že to může znít jako klišé, ale náš největší nepřítel je pouze náš strach.