Když manželé Náhlíkovi z Volyně ubytovávali za války amerického vojáka, devatenáctiletého Nikolase Basila z New Britain ve Spojených státech amerických, nebyl Josef Náhlík ještě na světě. Příběh přátelství dvou rodin, které spojila válka, zná z vyprávění babičky. O jeho síle si dodnes čte v dopisech, které psali Náhlíkovým Nickovi rodiče. „Je to rodinná relikvie," říká hrdě Josef Náhlík.
Za dřevěný přístřešek auto

„Bydlel tady v pětačtyřicátém. Byl vlastně z té druhé várky, z pěchoty, která přišla jako okupační vojsko," vysvětluje, kde se Niki Basila vlastně ve Volyni vzal.
„Táta měl truhlárnu, udělal jim dřevěné nástavby na náklaďáky, aby nemrzli. V květnu byla v noci ještě zima. A oni se ho zeptali, jestli to chce zaplatit nebo si od nich vezme auto. Měli tehdy kořistního Opela Kadeta v kabrioletu. Tátovi bylo tehdy dvacet dva, tak si vzal auto, to je jasné. Měli jsme ho do jednašedesátého," pokračuje ve vzpomínkách.
Dodnes má ale Nickův vojenský svetr. „Už je několikrát zašívaný, ale pořád ho nosím. Třeba na zahradu. I když strašně kouše," směje se Josef Náhlík. Je to zkrátka památka. „Míval jsem i bundu, kterou jsem nosil na čundry, a vysoké boty, ty se zápinkami," vzpomíná.
Z dopisů sálá silné přátelství

Velkým pokladem je pětice dopisů od Nickových rodičů i jeho samotného. „Mám ty dopisy hrozně rád," usmívá se Josef Náhlík, zatímco je vyndavá z obálek, na nichž se zub času téměř nepodepsal.
Nikolas byl jediným synem

Když rukoval Nikolas Basila do armády, bylo mu osmnáct let. Musel odejít ze školy. „Byl ještě dítě. Ve staré vlasti v osmnácti letech jsou chlapci už muži, ale v naší zemi jsou v osmnácti letech chlapci ještě děti, takže když od nás odešel, byli jsme zlomeni. Vždyť je to náš jediný syn.," stojí v psaní ze dne 27. září 1945. Píše jej Nikolasova matka Carmen. Od ní a jejího manžela, který není nikde podepsaný křestním jménem, Josef Náhlík ví, kam Nikolase osud zavál.
„Domů se v pořádku vrátil. Z Volyně ale zamířil do Německa, kde nějaký čas zůstal. Ke své rodině docestoval 29. června 1946," líčí Josef Náhlík. Dopisní papír prozrazuje, že se Nick po návratu dostal zpět do školy. Zanedlouho toho ale nechal.
Přátelství mělo trvat navždy

Z řádků v dopise sálá ohromná vděčnost za péči o jediného syna Nikolase, i pevné přátelství, odhodlané vydržet tak velkou vzdálenost. Jenže dopisy procházejí cenzurou, některé přichází otevřené, jiné vůbec.
Problémů si všimla i rodina Basilova. „Psali jsme vám dopis 30. června 1946, ale nedostali jsme odpověď," stojí v dopise z 13. května 1948. Proluka mezi obálkami je skoro dva roky. Američané doufají, že rodina Náhlíkova je v pořádku a že na ně nezanevřeli. „My si vážíme vaší rodiny jako nejlepších, drahocenných přátel a doufáme, že naše přátelství bude trvat vždy," věří.
Jenže nadvláda Ruska silné přátelství obrátila v prach. „Co se s Nickem a jeho rodinou stalo, nevím. Rusáci nám dopisy nedoručili, a tak korespondence skončila," říká posmutněle. Americké přátele se sám snažil najít přes velvyslance. Neúspěšně. A s každým rokem je šance na shledání stále menší.