Předtím vedl víc než čtyři roky strakonický denní stacionář pro mentálně postižené. Tam přišel ze Základní školy Dukelská, kde učil. Tomu předcházely další asi čtyři roky na Základní škole ve Volyni. K jeho životu však neoddělitelně patří také sport.

„Sportoval jsem od malička díky rodičům, kteří chtěli, abych něco dělal. Tak mě poslali na fotbal. A v páté třídě k nám přišli dělat nábor na basketbal… Asi v osmé třídě jsem se rozhodoval, jestli budu dál hrát basket nebo fotbal. Nakonec u mě zvítězil basketbal," zavzpomínal.

Hrál za Jindřichův Hradec, pak chvilku za Zborojovku Brno, kde studoval. Na vojně se ocitl v Dukle Olomouc, kam jsem se dostal přes Duklu Liptovský Mikuláš. Osud ho pak zavál až do Strakonic, kde se také později oženil.

„Nejprve jsem hrál aktivně za muže. Postupem času mě ten sport tak oslovil, navíc jsem měl fakultu tělesné výchovy a sportu se zaměřením na basketbal, že jsem se dal také na trenérskou dráhu. Tam jsem nastoupil řádově před devíti lety. Trénoval starší žákyně a dělal asistenta trenéra první ligy žen," vysvětlil.

A cesta do sociální oblasti? Po studiu sportovního gymnázia nastoupil Petr Martínek v Brně na lékařskou fakultu, ale nebyl úspěšný student. Pak to zkusil na fakultu tělesné výchovy a sportu. Ta tehdy měla obor, který byl spojený se speciální pedagogikou. V Jindřichově Hradci působil jako vychovatel v pomocné škole a v ústavu sociální péče. „Tohle všechno mě tedy dovedlo až do Domova pro seniory Lidická," konstatoval.

Když si teď chce sám zasportovat, o pohyb se mu starají především jeho dva osmiletí kluci. K nim přibyl před půl rokem ještě jeden. „Basketbal už aktivně nehraju vůbec. S kamarády si občas jdu zahrát tenis. S dětmi rád lyžuju, jezdím na kolečkových bruslích. Kdysi jsem hrával fotbal a mám dobré kamarády v Sokole Doubravice, hraju tam teď za starou gardu," doplnil.

Říká, že sportem odbourává to, co na něj doléhá v práci.