Michal Bezpalec ze Strakonic zažil takovou formu covidu, že ani zkušení lékaři mu nedávali moc šancí na přežití. Jak to tedy dokázal? Jak se mu podařilo přelstít smrt? „Ani sám nevím. Snad jsem měl tak velkou vůli žít a ještě vidět své blízké a známé,“ krčí rameny. Nad kávou se pak ke mně nese příběh, ze kterého mrazí…

Michal se nakazil covidem na konci února 2021. V tu dobu měl v domě, kde žije, ve střídavé péči své děti. Takže byli všichni neprodyšně uzavřeni a odkázáni na dovoz jídla a nákupů a veškeré vyřizování přes telefon. „Bral jsem různé prášky, ačkoliv nikdo nevěděl, co funguje. Paraleny, ibalginy a bůhví co ještě. Jenže nic nepomáhalo a mně bylo stále hůř,“ vzpomíná Michal. Snad trochu úlevy přinesly zábaly, které mu jeho synové dávali. Na týden se Michalovi ulevilo, ale pak se covid vrátil. A s ještě větší silou a intenzitou…

Když už nemohl poměrně slušně fyzicky vybavený chlap udýchat obyčejné schody, bylo jasné, že musí do nemocnice. Sedl si v kuchyni ke stolu, aby záchranáři měli co nejméně práce, a čekal. „Dostal jsem kyslík a skončil na plicním oddělení strakonické nemocnice,“ vzpomíná Michal Bezpalec.

Zdálo se, že je vyhráno, protože se zase začal cítit lépe. Pominuly horečky, a i když rentgeny plic nebyly moc optimistické, lékaři tvrdili, že je z nejhoršího venku. Ale opět mylná naděje. Vzhledem k nízké hladině kyslíku v krvi (saturace) byl převezen na JIP, odkud putoval na ARO. To už o sobě skoro nevěděl. Pak už šlo všechno ráz na ráz – resuscitace a uvedení do umělého spánku.

Michal v něm byl dva týdny. I když na první pohled to mohlo vypadat, jako že o ničem neví, on sám tenhle názor vyvrátil. „Zdály se mi příběhy. Pořád dokola, každý den. Ale nevím, zda se zdály, nebo byly skutečné. Byly jak z minulosti, tak z budoucnosti,“ poodhaluje roušku svého tajemství a je vidět, že i s odstupem času na ně nedokázal zapomenout. „V jednom z příběhů jsem se potkal s bytostí, která byla určitě ďábel, v dalším s někým, kdo připomínal anděla. Viděl jsem místa, kde byly bolest a utrpení doslova hmatatelné. A byl jsem také v místech, kde nebyl důvod se něčeho bát,“ říká.

Když ho lékaři po dvou týdnech probrali k životu, měl pocit, že spal jeden jediný den. „Měl jsem hroznou žízeň a byl jsem strašně unavený. Nejen z nemoci, ale i z těch příběhů. Všechny jsem je žil na vlastní kůži,“ vzpomíná. Více se k tomu, co zažil, vyjadřovat nechce. „Potom, když jsem byl v lázních, potkal jsem chlápka, který zažil téměř to, co já. S ním jsem si povídal, ale jinak raději ne,“ omlouvá se. Nicméně na mlčenlivou otázku po chvilce ticha kývne hlavou, jakoby na souhlas: „Ano, druhý břeh existuje. Byl jsem na něm.“

Michal Bezpalec strávil v umělém spánku dva týdny. Lékaři mu dávali pouhých pět procent naděje, že útok nemoci a devastaci plic přežije. Během bitvy o svůj život zhubl 15 kilogramů a doslova připomínal stín. Nyní už zase pracuje, věnuje se svým zálibám.