Otec

Mnozí o vás vědí, že jste dřív hrával hokej. Kdy a kde to bylo?
Hokej jsem začal hrát tak v devíti letech a byl jsem vlastně u zrodu hokeje v Táboře. Hrálo se na otevřeném sta᠆dionu, výstroj byla k dnešní směšná. Převlékali jsme se v nevytopené buňce a na led se šlo po nastřihaných gumách. Hrál jsem do dorostu za VS Tábor (Vodní stavby), kdy jsem měl protihráče, jako byli budoucí reprezentanti Lála ze Soběslavi a Caldr z Písku. S hokejem jsem končil v době, kdy s rodiči už jednali zástupci VTJ Tábor o mé eventuální budoucí spolupráci. Bylo to hlavně kvůli mému zranění oka z dětství a těžkému otřesu mozku v dorostu, kdy lékaři nedoporučili pokračovat pro možnost poškození i druhého oka.

Jaké míval hokej podmínky?
Podstatný rozdíl v tehdejší době byl ten, že jsme si celou výstroj nosili v pytlích s popruhy domů a tak třeba na zápas jsem musel jít ráno v 5 hodin v zimě ve tmě pěšky z vesnice Čekanice pár kilometrů do Tábora a přes celé město k zimnímu stadionu, odkud odjížděl autobus. Dnešní mladí si to neumí představit natož podstoupit.

Kdy u vás začala vítězit medicína nad hokejem?
Vzhledem k tomu, že ze zdravotního důvodu nebylo vhodné pokračovat v hokeji, bylo rozhodnutí věnovat se škole jednoduché. Studium medicíny je tak náročné, že by stejně spojit s vrcholovějším sportem nešlo. Je to studium, co vás naplno pohltí.

Zahrál jste si ještě hokej coby praktikující lékař?
Když jsem v roce 1986 přišel praktikovat do Strakonic, tak mne oslovili funkcionáři tehdejšího strakonického hokeje, zda bych nedělal hokejistům lékaře a tak tehdy byl můj první kontakt s místním hokejem, kdy jsem si i naposledy aktivněji zabruslil.

A jak to bylo se synem Michalem? Bylo na něm od malička vidět, že z něj bude sportovec?
Michal již od malička udivoval svou pohyblivostí, ale největší nadání se projevovalo na fotbal. V pěti letech jsem ho přivedl na fotbalový trénink, dokonce mu jej přítomní rodiče odtleskali, ale protože byl moc malý, tak jej nevzali. Pak zvítězil můj favorit, a to hokej. Hned z prvního tréninku v pěti letech Michal nechtěl opustit led a tak bylo rozhodnuto. Fotbal ještě hrál jako doplňkový sport v létě, ale nakonec zvítězil naplno hokej.

Úděl rodiče malého hokejisty není lehký. Jak jste prožívali léta s ním na zimním stadionu?
Úděl rodiče, ale hlavně celé rodiny malého hokejisty je ukrutný. Veškerý volný čas je věnován jen hokeji, všechny víkendy v sezoně jsou vyplněné jen hokejem, a to nemluvím o ranních trénincích v 6 hodin ráno ještě před školou a před prací. Samozřejmě, že tím trpí i sourozenci, o čemž by mohla vyprávět Michalova starší sestra Bára, která nemohla například trávit víkend na horách, ale zase na hokejovém stadionu. A vůbec nepřipomínám finanční stránku, která není zanedbatelná, když si musíte platit jak celou výstroj, tak i hokejky a brusle u rostoucích kluků. Samozřejmě nesmíte zapomenout cesty autem na zápasy. Platí se samozřejmě i poplatky klubu.

Snažil jste se mu předávat nějaké hokejové rady?
Samozřejmě, jako každý bývalý hokejista jsem se snažil a stále radím, ale jako správný syn to nerad slyší. Naštěstí poslouchá a příklad si bere z trenérů.

Co máte ještě společného kromě hokeje a toho, že syn pravděpodobně zamíří také na medicínu?
Společnou s Michalem máme hlavně radost ze sportu a potřebu sportu, takže náš byt je jedna velká tělocvična, což někdy nelibě nese moje žena, i když poslední dobou se začíná taktéž zapojovat i s dcerou a cvičí pro radost a zdraví.

Čeho si na Michalovi ceníte a co byste nejraději neviděl?
Na Michalovi si cením hlavně jeho cílevědomosti, pracovitosti a tvrdosti sám k sobě. A není to jen ve sportu, ale i ve škole, kde má výborné výsledky i při takovém sportovním vytížení. Ale hlavně si cením jeho vstřícné povahy, kdy není lhostejný k potřebám druhých. A těžce nese nespravedlnost a má výborný vztah se svojí starší sestrou a starším bratrem, ve kterém má obrovský vzor.
A co se mi na Michalovi nelíbí? Ani malinko neuznává, že my jsme byli lepší, rychlejší, tvrdší, techničtější.

Syn

Mělo to na tebe nějaký vliv, že táta hrával hokej a že je lékař?
Myslím si, že ze začátku, když jsem začínal s hokejem, jsem to tak moc nevnímal. Postupem času to na mne začalo mít větší a větší vliv. Taťka hrával také hokej, takže můj hlavní sport nemohl být žádný jiný než právě jeho favorit. Táta mi hodněkrát říkával, co mám dělat na ledě, co dělal on sám a jak se mám chovat. Poslouchal jsem ho pečlivě a rád, hodně mi to pomohlo. To, že je taťka lékař, mne nasměrovalo jiným směrem než je profesionální kariéra sportovce. Od základní školy uvažuji o medicíně. Ten pocit, když vidíte, jak jsou lidé na taťku hodní a vstřícní, protože jim pomohl. A o tom to je. Také chci pomáhat druhým. Zatím ale nemohu vědět, co bude zítra.

Pamatuješ si ještě na svoje první hokejové krůčky?
Ano, velmi dobře. Začátky byly těžké, ale rodina měla trpělivost, a tak se mnou, většinou právě otec, trávili hodiny na stadionu. Taťka mě bral na tréninky starších kluků a já se koukal na to, jak bruslí. Mám v hlavě jeden moment, na který nezapomenu. Zelená kombinéza, taťka ohnutý a připravený zasáhnout při každém mém pádu a starší hokejisté, kteří bruslili okolo pneumatik. Chvilku jsem jen tak běhal po ledě, ale postupem času se mé bruslení zlepšilo a já taťkovi z nastavené náruče ujel. Bohužel jsem v té době neuměl brzdit.

Jakých úspěchů v hokeji si ceníš?
Abych pravdu řekl, tak nevím přesně. Nezáleží, co vyhrávám individuálně nebo s kolektivem. Nejde o to, jakou pozici v tabulce držíme nebo o to, kolik gólů jsem dal. Hlavní je, že mě to baví a že je s klukama legrace. Každý můj hokejový úspěch je něčím výjimečný, takže nemohu s jistotou říci, který z nich je pro mne nejcennější.

Co ti hokej kromě smysluplného trávení volného času přinesl?
Samozřejmě, je to velmi smysluplné trávení volného času. Jsem raději na ledě, než abych se doma nudil nebo nic nedělal. Hokej mi přinesl ale mnohem víc než jen to. Partu lidí, se kterými se znám několik let. Jsem s nimi každý den na tréninku a když není, trávíme čas v posilovně. Kluci mne hodně povzbuzovali, ať šlo o hokej, bojové umění nebo cokoliv jiného. Vím, že tu byli pro mě. Na ledě jsme byli jako jeden. Obzvláště Jan Vavřík s Davidem Řeřábkem mi přirostli k srdci. Ať už tím, že jsme spolu trávili hodně času nebo tím, jak se ke mně chovali. Jsem rád, že jsem je poznal. Fyzička s pořádnou dřinou přichází sama a tak mi hokej přinesl dobrý pocit i po stránce fyzické.

Skloubit školu se sportem asi není nic lehkého…
To opravdu ne, ale po pár dnech stresu, pár špatných známkách a stěžování si, že nemám čas, jsem si uvědomil jednu důležitou věc. Buď se budu vymlouvat, nebo půjdou výmluvy stranou a nějak se to zvládne. Učím po večerech a někdy opravdu nestíhám, 
ale zjistil jsem, že tohle je přesně to, co chci. Sedět doma a mít plno času na všechno? To může každý. Pokud ale opravdu chcete něco dokázat nebo mít ze sebe větší radost, jen myšlenky nestačí. Musím poděkovat mé milované sestře Barče, která mi se školou pomáhala a bez které bych hodně věcí nezvládl. Jsem obklopen úžasnými lidmi, kteří mi pomáhají ať s úkoly nebo se mne snaží rozesmát. Úsměv na tváři je velmi důležitý, protože když děláte věci s úsměvem, jde všechno lépe. Tím bych chtěl také poděkovat mé přítelkyni Simonce, která mi rozzářila život svým příchodem do něj a kvůli které mám pocit, že spolu dokážeme všechno.

Kdy tě napadlo, že by ses potatil a šel také na medicínu?
Už na základní škole mne lákalo povolání doktora. Otec vždy věděl, co má dělat, když jsem byl nemocný nebo mne něco bolelo. Pomáhal lidem kolem sebe, a to se mi začalo opravdu líbit. Medicína je těžká, ale stojí za to ji vystudovat. Oba moji rodiče ji vystudovali. Velmi mě na medicíně láká ta užitečnost. To, že můžete pomáhat lidem. Že děláte něco správného. Úsměv na tváři lidí, kterým jste pomohli, to je něco krásného. Doktor je někdo, kdo tady byl, je a vždycky bude zapotřebí. Samozřejmě, že důvody peněžní, jistota práce a úcta lidí k člověku, který pomáhá, mne také ovlivnily.

Kromě hokeje se prý zajímáš i o další druhy sportu…
Jako malý jsem hrál fotbal, ale ten pro mne nebyl tak záživný jako hokej. Mám ho rád, ale aktivně ho hrát nemusím, přesto jsem zůstal u freestyle fotbalu. Na základní škole jsem hrával florbal. Je podobný hokeji a tak mě velmi nadchl. Dokonce se mi pak povedlo si zahrát pár zápasů v 2. lize za FBC Strakonice. Půl roku jsem dělal bojový tanec capoiera. A dostáváme se k bojovému umění. Na první trénink jsem dorazil asi před třemi lety a od té doby je pro mne velkým přínosem do života. Konkrétně dělám Allkampf-jitsu. Jednoduše řečeno je to mix všech bojových umění.

V čem si s taťkou rozumíte a na čem se nemůžete shodnout?
Rozumíme si hlavně ve sportu a tvrdé dřině. Je až neuvěřitelné, jak mne dokáže motivovat k lepším výsledkům, aniž si to uvědomuje. Každé povzbuzení, vytknutí chyb, anebo jen posměch, že netrénuji tak, jak bych měl, mi dodává energii do dalších tréninků a vůli absolvovat je. Taťka je sportovec jako já a má rád cvičení, takže se mne často ptá, co má dělat za cviky, jak má cvičit a nebo jestli si nejdu zatrénovat s ním. Na posilování s otcem jsem měl rád především to, že nás to každým okamžikem sbližovalo. Sport pro mne neznamená jenom hokej nebo dobře vypracovanou postavu, ale mnohem víc. Například obrovské pouto mezi mnou a otcem, které se nám právě díky sportu podařilo vytvořit. A v čem se nemůžeme shodnout? To je jednoduché. Přece v tom, kdo z nás dvou je silnější. A tento náš spor stále přetrvává.