Opona kukátkového divadla potřebuje spravit. Restaurátorku čekají hodiny práce

Loutky, které sestupují často k dětem přímo do hlediště, jsou už historické kousky. Stejně tak opona, která skrývá pohádkový svět. Ta pochází podle jedné z členek souboru a ředitelky Městského muzea a Galerie Vodňany Jitky Velkové z třicátých let. „Za tu dobu divadélko zažilo mnoho stěhování, kterým vybavení kukátkového jeviště trpělo a z části,“ říká. Znát je to i na oponě. Olejomalbu na plátně by proto loutkáři chtěli nechat obnovit.

Podle restaurátorky – akademické malířky Petry Šnokhausové budou opravy časově náročné. „Odhaduji to tak na tři měsíce a stovky hodin práce,“ uvedla s tím, že restaurování opony by mělo stát kolem padesáti tisíc korun. „Je to velká finanční částka, ale opona kukátkového divadla ve Vodňanech si obnovu určitě zaslouží. Ve spojení s místem a místní historií se jedná o unikátní kousek,“ uvedla restaurátorka. Loutkářský soubor na zásah odborníka shání peníze, přispět lidé mohou i do kasičky přímo na představení, které se koná každých čtrnáct dní v budově MŠ Smetanova ve Vodňanech.

Krimi zprávy ze Strakonicka

Loutkové divadlo není jen pár starých figurek a opona. Je srdeční záležitostí pro mnoho loutkářů, kteří s ním spojili svůj život. Jednou z nich je i principálka Květa Louženská, která propůjčuje loutkám hlas už více než třicet let. „Nejdříve jsem jako malá holka na divadlo sama chodila, později jsem byla členkou souboru a dnes jsem principálka. Mezi loutkáři byla svého času i má dcera, ale dnes už má děti a společně už si jen tak nezahrajeme, protože vždy jedna z nás hlídá,“ popisuje Květa Louženská.

Dodává, že sehnat loutkoherce je poměrně problém. „Máme mladé, většinou kolem dvanácti až čtrnácti let. Také studenty, ale ti odjíždějí do školy a mají zkouškové období, takže času není mnoho,“ vysvětluje s tím, že ten, kdo se loutkovému divadlu obětuje, mu zadarmo věnuje spoustu času. Zkoušky probíhají každý patek a jednou za čtrnáct dní se hraje představení, které je zároveň premiérou i derniérou.

Vodňanský loutkový soubor zažíval v historii lepší i horší časy. Podobná parta lidí jako dnes se v divadle potkává už od roku 1974, kdy mladší roční převzaly loutkářskou tradici po původních nadšencích. „Byla to parta starších pánů nad sedmdesát let. Já a Jitka Velková, které jsme už soubor navštěvovaly, jsme oslovily známé a rozjely další etapu divadla,“ vzpomíná Květa Louženská. Od roku 1986 do roku 1989 prý problém s lidmi nebyl, protože tehdejší režim povolal do služby divadla i učitelky z mateřských školek. Ale po revoluci už zůstávali zase jen ti skalní.

Z historie loutkového divadla ve Vodňanech

Osudy vodňanského amatérského kulturního života jsou spojeny především s tělovýchovnou a vlasteneckou organizací Sokol. V roce 1902 se pod jeho hlavičkou konala první představení loutkových her, a to v sálech hostinců Na Staré poště a U Papírníků (později přestavěn na Sokolovnu). Hry byly doprovázeny flašinetem. Mezi nejoblíbenější patřila dramata Doktor Faust a Don Juan, tedy hry, které v té době byly považovány v loutkářském světě už prakticky za klasické. Soubor používal velké sedmdesáticentimetrové pohyblivé marionety. Loutek bylo pouze několik kusů a jednotlivé postavy se vytvářely převleky kostýmů.

Z období do první světové války se prakticky nedochovaly žádné historické prameny, které by informovaly o činnosti vodňanských loutkářů. Je jisté, že soubor ve své činnosti pokračoval, ale zápisy se nezachovaly. Začátkem války se soubor loutkářů rozpadl. Doba rozhodně amatérskému umění nepřála. Muži odcházeli na fronty, ostatní měli dost starostí a práce s tím, aby nějak přežili. Po dobu války se ve Vodňanech loutkové divadlo nehrálo.

Strakoničtí hokejisté stíhací jízdu nedotáhli

Loutkové divadlo obnovilo svou činnost v roce 1922. Postupně dokonce vzniklo několik loutkářských souborů. Nejprve zahájilo činnost loutkové divadlo v rámci činnosti Osvětové besedy, souběžně s ním hrálo loutkové divadlo, které patřilo pod Československou obec baráčníků. V roce 1930 se také obnovila činnost loutkářského souboru při vodňanském Sokolu. V přísálí Sokolovny byla zřízena první stálá loutkářská scéna. Zatím víceméně provizorní, ale později byla zrekonstruována a účinkování na nové scéně bylo zahájeno v roce 1937 inscenací hry Oldřich a Božena. TJ Sokol také pořídila nové loutky. Koupily se padesáti až sedmdesáticentimetrové marionety a základní kulisy. Zbývající vybavení si udělali členové souboru sami.

Události druhé poloviny roku 1938, Mnichov, odstoupení pohraničí. Hranice s Říší se v říjnu posunula až na přehradu v Husinci, Prachatice jsou v Německu. Doba určitě přináší tolik problémů a nejistot, že na činnost loutkářů není ani čas, ani nálada. Činnost loutkářů Osvětové besedy i Obce baráčníků skončila. Vybavení a loutky divadélka Osvětové besedy skončily prý roku 1939 kdesi ve Skočicích.

Vodňanské loutky dál čekaly na oživení. Konečně se v roce 1949 dalo dohromady několik nadšenců. Opravily a oprášily se loutky, kulisy. 10. prosince 1949 mělo staronové loutkářské divadlo TJ Sokol Vodňany premiéru. Vedoucím souboru a jeho hybnou silou byl od prvopočátku Karel Burda, který se nyní stal i jeho oficiálním vedoucím a byl jím až do roku 1955. V letech 1950 – 55 loutkoherecký soubor odehrál na 120 představení. Na návštěvnost si nikdo nemohl stěžovat. Pohybovala se kolem 80 diváků na představení.

Doba a změny režimů loutkové divadlo postupně uzavíraly a měnilyi provozovatele. Skutečně nová éra existence loutkového divadla ve Vodňanech začala až od roku 1986, kdy se do čela souboru postavila „teta Květa“ Louženská, která jako dítě chodila na představení a později začala sama hrát. Rychle se objevili noví nadšenci, kteří o věc měli skutečně zájem, a nešlo jim jen o plnění občanské aktivity a tak je to dodnes.

Čerpáno ze webových stránek Loutkového souboru Pimprlata Vodňany