S paní Soňou se už nějakou dobu známe. Nebo lépe řečeno, už jsme se pracovně potkali. Vzpomínám si na naše první setkání zhruba před šesti lety při otevírání tolik očekávané magnetické rezonance. Proto jsem byl poněkud překvapený tím, že jsem ji nedávno potkal na „nukleárce“ při spuštění nového přístroje SPEKT/CT. „Pracovala jsem už i na staré SPECT gama kameře. Na ´nukleárce´ pracuji od roku 2020,“ říká v rozhovoru pro Strakonický deník. Ten vznikl v rámci příjemného posezení u kávy ve strakonické kavárně známé jako Kafíčko.

Proč zdravotní sestřička?
Měla jsem to tak nastavené asi od malička. Sen od dětství, kdy jsme si s kamarádkou řekly, že budeme zdravotní sestřičky a obě jsme toho dosáhly. Ale nebylo to snadné. Když jsem skončila základní školu, tak naši řekli: Půjdeš na gympl, protože my ho máme také. Tak jsem šla. Ale na konci druhého ročníku jsem si řekla, že tohle opravdu není pro mě, já tou zdravotní sestrou chci být. Sama jsem si přestup vyjednala v Písku na zdrávce a začala znovu od prváku.

Co na to rodiče? Byl výprask?
Vůbec ne. Mamka to vzala jako moje rozhodnutí a respektovala ho.

Obzvláště pro tohle povolání platí, že každá mince má dvě strany. Jednu viditelnou na první pohled a tu druhou, skrytou a velmi intimní především pro pacienty. I přesto jste chtěla tuhle práci dělat? Neztratila jste postupem let iluze?
Vím, kam míříte. Neztratila. Ale je to možná také tím, že jsem vždy pracovala jen na ambulancích.

Před rozhovorem jste mi řekla, že jste pracovala 11 let na onkologii strakonické nemocnice. Denně jste vídala pacienty, kteří neměli žádnou nebo jen velmi malou naději na další život. Ale i ty uzdravené. Ani to vás nezasáhlo?
To netvrdím. Někdy to bylo těžké.

Nosila jste si tzv. práci domů? Onkologie je plná emocí.
Ano, nosila. Na onkologii určitě. Když jsem nastoupila a zemřel mi tam první člověk, o kterého jsem se přes rok starala, šla jsem s pláčem až domů. Vidět parte s jeho jménem bylo hrozné. Dva dny mi trvalo, než jsem se nějak srovnala. Postupem času se ale člověk zoceluje. Onkologie je jiný svět. Blízkost smrti vás změní a o to víc si vážíte života.

Zoceluje, nebo otupí?
To asi ne, ale už mne podobné příběhy tolik nedojímaly. Nebo spíš už jsem je neprožívala naplno. I když mi někteří pacienti tak přirostli k srdci, že jsme se i navštěvovali.

Jenže to jste asi překročila tu pomyslnou hranici práce a soukromí. Nebo se pletu?
Bohužel, máte pravdu. Pak jsem se o ně moc bála. Naštěstí šlo o výjimky. Ale také jsem věděla, že třeba těm lidem pomáhám i psychicky, že je možná svým způsobem držím nad vodou. Věděli, že jim chemoterapie nedělají dobře a já se snažila, aby na to nemysleli. Kdyby to neznělo morbidně, tak bych řekla, že jsme se na sebe i těšili. Víte, jaký to byl pocit, když jsem třeba dostala dopis, že se léčba podařila a že jsou zdraví? Nebo když jsem je dokonce potkala? To se nedá popsat slovy.

Promiňte mi tuhle otázku, ale bavíme se o dospělých lidech. Jenže zlo, kterému říkáme rakovina, si nevybírá.
Vím, kam míříte. Děti. Naštěstí tohle mne minulo. Když jsem po mateřské nastupovala na strakonickou onkologii k úžasnému panu doktoru Pavlu Švihálkovi, tak jsem řekla, že nechci ošetřovat děti. Jako matka bych to nezvládla. Ve Strakonicích naštěstí dětská onkologie není.

Ale vy jste nemusela na onkologii.
To je pravda. Mohla jsem se vrátit na zubní k paní doktorce Kabátové, ale rozhodla jsem se pro onkologii. Lákala mne.

Rakovina. Onkologie. Dvě slova, která vždy vzbuzovala strach. Vy jste byla 11 let tomuto světu blíž, než kdokoliv z nás. Změnilo se něco za těch 11 let? Je to dost dlouhá doba na změny?
To fakt nemohu hodnotit, nejsem statistik. A asi by to nebylo fér vůči kolegům.

Zkusíme to jinak. Co zaklínadlo „Medicína postupuje mílovými kroky kupředu“. Znáte ho, nebo ne?
Znám ho velmi dobře a myslím si o něm svoje (úsměv). Řeknu to asi takto. V některém medicínském oboru je pokrok veliký, v jiném je to horší.

Jedenáctileté období onkologie skončilo a vy jste se ocitla na novince strakonické nemocnice – magnetické rezonanci. Diametrálně odlišný obor. Jak se to přihodilo?
Myslela jsem si, že na onkologii zůstanu možná celý svůj pracovní život. Ale protože jsem v té době už žila se svým nynějším manželem, vedoucím radiologickým asistentem rentgenu, CT a gastro, tak se mě zeptal, jestli bych nechtěla po těch letech změnit práci a zkusit jít na magnetickou rezonanci. Onkologie ve spojení s podáváním chemoterapie představuje rizikové pracoviště. Manipulace s cytostatiky se malinko podepsala i na mém zdraví. Tak jsem nabídku přijala.

Co jsou cytostatika

● Cytostatika jsou látky, které se používají k léčbě nádorových onemocnění a hemoblastóz. To jsou zhoubné nádory krvetvorby, ty se ve strakonické nemocnici neléčí, posílají se na větší pracoviště.
● Ve Strakonicích se léčí např. karcinomy pankreatu, prsů, prostaty, střev apod.

Proč tedy nukleární medicína?
Bylo mi řečeno, že půjdu na toto oddělení. Trochu jsem se podivila proč. Důvod byl jediný – chyběl tam jeden zaměstnanec.

Chtělo se vám odejít z magnetu?
Ne, nechtělo.

Proč ne?
Nejsem člověk, kterému se líbí časté střídání míst. Ale nakonec jsem šla, a když jsem se po čtyřech měsících mohla vrátit, řekla jsem ne. Zůstala jsem na nukleárce. Líbí se mi tam. Je to zase jiná práce.

K onkologii jste se vyjadřovat nechtěla, ale co znamená 16 let ve vývoji nemocnice jako takové?
Obrovské změny, investice, modernizace, péče o pacienty. I když je mi jasné, že se mnoha lidem moje tvrzení líbit nebude, ale strakonická nemocnice patří mezi nejmodernější nemocnice menšího typu na jihu Čech. Ale i v ní pracují jen lidé, kteří mají svoje dobré i špatné dny, radosti i trápení. Někdy by na to měli pacienti myslet. Ovšem zdravotníci také.

Pojďme pryč od práce. Jak třeba vy odpočíváte?
Mám hodně moc zálib. Na jednu stranu mám docela poklidné koníčky. Sbírám minerály nebo certifikované vltavíny, které mi dává manžel. Jsou opravdu krásné. Mám titanovou pyramidu, ze které čerpám energii, ráda čtu. Snažím se být co nejvíce vyrovnaná. Ale mám ráda i adrenalin. Rychlou jízdu s manželem na motorce a mám za sebou seskok padákem.

Věříte na jiné světy, na život po životě?
Ano, věřím. Jsem tak od přírody založená.

Máte nějaké své vlastní přání? Jenom to vaše?
Mým velkým snem je zvyšovat si intuici, protože ta v životě hodně pomáhá. Prožívám úžasnou etapu svého života a moc bych si přála, aby vydržela co nejdéle.