OBRAZEM: První zmínka o mlýnu je z roku 1352

Za prvotní zmínku o hoslovickém mlýně lze považovat listinu uloženou dnes ve fondu řádu křížovníků s červenou hvězdou v Národním archivu v Praze ze 7. září 1352. „Obsahuje zmínku o přítomnosti mlynáře v jihočeských Hoslovicích. Druhé poselství ze středověku představuje listina řádu maltézských rytířů z roku 1430. Potvrzuje se v ní koupě mlýna paní Annou ze Štítkova," říká ředitelka Muzea středního Pootaví Ivana Říhová.

Více pramenů pochází až ze 70. let 16. století, kdy část vsi Hoslovice patřila k johanitskému panství. Zajímavou informaci představuje zápis v urbáři strakonické komendy vztahující se k roku 1569. U vsi Hoslovice, vedené pod strašickým rychtářstvím, je zmiňována i přítomnost mlýna. Díky podrobným informacím v archiváliích řádu lze sestavit seznam majitelů mlýna až do současnosti. Nejstarší zápisy z první gruntovní knihy pocházejí z počátku 20. let 17. století. Mlýnu je zde věnována samostatná složka.

Mlýn je písemně doložen i v Berní rule z roku 1654. Tuto dataci potvrzuje dendrochronologický průzkum, podle něhož stromy, použité v konstrukci stropu sýpky, byly pokáceny v letech 1568 až 1569. Zmínka o mlýně se objevuje také v Tereziánském katastru, v roce 1748 a budovy jsou potvrzeny i na mapách z této doby.

Poslední detailní popis mlýna je z roku 1884 ve Vodní knize a podle zjištění muzea se nic ve mlýně za tuto dobu téměř nezměnilo.
Způsob života posledních vlastníků, kteří se od padesátých let izolovali od společnosti kvůli nejrůznějším perzekucím, kterými jim tehdejší komunistický režim neustále ztrpčoval život, byl výjimečný. Odmítli veškerý technický pokrok, proto je poslední dochovanou technickou úpravou žentour z počátku 20. století. V areálu tak zůstal zakonzervován tradiční venkovský způsob života, dokumentující hospodaření přibližně ve 20. letech minulého století.

Rod Harantů aneb Kdo byl poslední

Posledním rodem, který se zapsal do dějin mlýna, byl rod Harantů, který kupuje mlýn v roce 1829. S 19. stoletím však jako by odešla z mlýna prosperita i štěstí. Na prahu nového věku začíná zvláštní a pohnutá historie tří posledních mlynářů z rodu Harantů.
Starý a svérázný pan otec umřel roku 1944, jeho manželka krátce po skončení války. Hospodářství se na přání otce ujal nejmladší syn Karel. Ve mlýně žil pouze se svým bratrem Františkem, který pracoval jako kočí, a později se sestrou Annou, vyučenou krejčovou. Mlýn se tehdy s 16 hektary lesa řadil k nejbohatším statkům ve vesnici, čímž samozřejmě od počátku vzbuzoval nedůvěru nastupujícího režimu.

Nevzdali se

Sourozenci Harantovi se však rozhodně nechystali svého staletého rodinného dědictví jen tak vzdát. Rozhodli se po vzoru rodičů pro soběstačný, uzavřený způsob života, čímž proti sobě komunistickou moc neuvěřitelně popudili. Na výzvy ke vstupu do JZD vůbec nereagovali. Snažili se uzavřít za hradbami pasivní rezistence a dobrovolně zvolené naprosté izolace. Odmítali komunikovat s kýmkoliv, vyjma několika málo lidí, kterým důvěřovali.

V roce 1952 se jejich pozemky ocitly uprostřed družstevních lánů zcela osamoceny. Není tedy divu, že stále častěji přitahovali pozornost veškerých státních i nestátních činitelů. Zřejmě na popud některého ze závistivých sousedů se do řešení problému s „třídními nepříteli" zapojila také STB. Po incidentu, při kterém na holínce jednoho z jejích členů skončila, kdo ví, zda opravdu omylem či úmyslně, kopička hnoje, byli oba bratři posláni roku 1952 na 701denní „vojenské cvičení" k pomocným tankovým praporům do Komárna. Nakonec je, přestože lékařské vyšetření žádné duševní poruchy nezjistilo, prohlásili za nesvéprávné.

Vlastní svět

Následovaly dlouhé peripetie s hledáním opatrovníka, které dokládají i četné dopisy úřadů a soudů, v nichž si tento problém přehazovali jako horkou bramboru. Většinu majetku stát Harantům vyvlastnil. Ani to je však nezlomilo. V roce 1962 MNV v Hoslovicích dokonce navrhoval „s ohledem na nezájem především vlastníka samého a neužitečnost tohoto zařízení pro společnost mlýn a vodní právo zrušiti". K tomu však naštěstí nikdy nedošlo. Sourozenci Harantovi si dále žili ve svém stejném vlastním světě starobylého mlýna a jeho bezprostředního okolí. V 70. letech ztrouchnivěla hřídel mlýnského kola, tu si ale ještě zvládli sami opravit. Jenže pak se začala naklánět průčelní zeď a mlýnské kolo se nadobro zastavilo. V r. 1983 umřel starší z bratrů, František. Sestra Anna zemřela o rok dříve.

Karel již nezvládal sám obstarat veškeré hospodářství a dům, a tak se mu mlýn pozvolna začal rozpadat nad hlavou i pod nohama. V dubnu 1989 se mlýn stal nemovitou kulturní památkou, v roce 2001 a 2005 se objevuje na Seznamu nejohroženějších a nevyužívaných nemovitých památek v České republice. Poslední hoslovický mlynář v jeho zdech za velice pohnutých okolností vydechl naposledy 22 let po smrti svého bratra, připraven na poslední cestu na posteli, oblečen v černém slavnostním obleku, s kloboukem na hlavě. Impozantní mlynářská historie hoslovického mlýna skončila. Přišla současnost.