"Prožila jsem tady celé dětství, chodila na ZŠ Krále Jiřího z Poděbrad a do vyhlášené ZUŠ. Strakonice mám moc ráda a ráda se do něj vracím, mám tady hodně přátel," dodává.

Kdy a proč jste začala s psaním pohádek a knih pro děti?

Víte, já jsem odmala hrozně ráda četla. A to hodně. Nedávno jsem našla sešitek, kam jsem si o letních prázdninách v šesté třídě zapisovala, jaké jsem přečetla knihy. A bylo jich tam asi 34. To číslo mě docela ohromilo, ale pak jsem viděla, že jsem tam zapisovala třeba i leporela typu „Polámal se mraveneček“. Takže to rozhodně nebylo tak, že bych jenom ležela v knihách, soutěžila jsem tehdy s kamarádkou, která toho za léto přečte víc a dělaly jsme to takhle několik letních prázdnin za sebou. A s tím čtením jde ruku v ruce i sen vytvořit něco vlastního, co by si mohli přečíst zase ostatní … ale byla k tomu dlouhá cesta.

Asi největším impulzem pro mě byl rozvod, který nebyl ani hezký, ani klidný a já tehdy pracovala v místě, kde můj šéf byl mým nadřízeným. Atmosféra v práci houstla a houstla, až by se dala krájet… až jsem si jednoho dne řekla stop, tohle přece nemám zapotřebí a odešla jsem odtamtud. A protože jsem měla najednou více volného času, tak jsem sedla k počítači a napsala příběh, který jsem měla v hlavě už dlouho – Florentýnu a kouzelnou knihu. Nebylo to tehdy lehké období, ale při pohledu zpátky vím, že všechno zlé je pro něco dobré, nebýt mého – dnes už bývalého švagra – tak jsem asi psát nikdy nezačala.

Jaké jsou náměty, chcete-li inspirace, pro vaše knihy?

Nápadů je všude spousta, stačí se jenom pozorně dívat a poslouchat. Mám sešit, do kterého si zapisuju, co mě napadá, nebo jen úryvky z nějakých vět, zajímavého rozhovoru, který zaslechnu třeba ve vlaku nebo v čekárně u doktora, to je různé. Velkým zdrojem inspirace jsou pro mě děti, a to jak moje vlastní, se kterými se hodně radím, když si třeba nevím rady jak dál v příběhu pokračovat, a stejně tak děti ze základních škol, za kterými jezdím na besedy do knihoven. Tam se vám většinou vždycky rozjedou takové debaty, to byste koukali. Jeden chlapec má rád fotbal, tak mě prosí, abych napsala něco o fotbale, holčička vedle něj má zase nemocnu kočičku, tak by chtěla nějaký příběh o tom, jak kočička stonala a uzdravila se, jiné holčičce zase utekl křeček a našla ho až na zahradě na stromě,…. No těch nápadů a námětů je tam vždycky habaděj.

Vzpomínáte si na svoji první knihu a básničku?

Tak to se přiznám, že musím zapátrat v paměti. Když pominu čtení ze slabikáře a čtení ve škole, úplně přesně si tedy nevzpomenu, kterou knihu jsem přečetla jako první. A básničku? Pamatuji si na Lesní studánku od J. V. Sládka a to musí být někdy z doby, kdy jsem byla předškolák. Ale z doby, když už jsem uměla číst dobře, si vzpomínám na knihy Astrid Lindgrenové – třeba Děti z Bullerbynu, Karkulína ze střechy, Ronju, dceru loupežníka. Víte, já si nepamatuju moc zážitků, řekněme z první, druhé třídy, ale detailně si pamatuju na knihovnu ve Strakonicích, kam jsem s tátou chodila vybírat dětské knížky. A milovala jsem, když mě vzal do oddělení pro dospěláky, to byla prostě bomba! Doteď, když si na to vzpomenu, cítím, jak mi pod stehny křupe koženka z velkého půlkruhového černého křesla v oddělení pro dospělé čtenáře. Tam jsem vždycky způsobně seděla a čekala, až si táta pro sebe vybere knížky. Je neskutečné, jaké lidský mozek dokáže uchovat informace i v podobě vjemů a pocitů. Já snad teď i cítím vůni té knihovny! Pokaždé, když do Strakonic přijedu,chodím na hrad a do knihovny, tedy jezdím o víkendech, to má knihovna zavřeno, ale stejně si vyjdu ty schody, nakouknu oknem a je mi dobře.

Kdy a jak jste se setkala s paní Alenou Vránovou?

Když jsem napsala první blok pohádek o čertí babičce pro Český rozhlas, které měly být vysílány v Hajajovi, nebylo ještě jasné, kdo pohádky pro rozhlasové vysílání namluví. Když jsem pohádky psala, představovala jsem si jako čertí babičku právě Alenu Vránovou, kterou jsem jako herečku měla vždy moc ráda. A když mi pak z produkce zavolali, že vybrali Alenu Vránovou, byl to pro mě v tu chvíli splněný sen! Paní Vránová pohádkám vtiskla nezaměnitelný styl, čertí babičku přímo oživila. Víte, ona sama je pro mě taky taková „čertí babička“, protože má elánu a energie na rozdávání, přesně jako ta postavička. Já si o sobě myslím, že stíhám spoustu věcí a nějakou tou energií taky oplývám, ale vůči paní Vránové jsem tedy slabý čajíček. Ona je pro mě vtělením životního odhodlání, síly, pevné vůle a nezdolné energie a optimismu. Jsme spolu v kontaktu a já už začínám přemýšlet o třetím pokračování čertí babičky.

Jak vzpomínáte na Strakonice? Jste například v kontaktu se známými, spolužáky, kamarády?

Samozřejmě, strávila jsem tady celé dětství a dospívání, na takové věci zapomenout nejde. Vždy, když mi to čas dovolí, do Strakonic zajedu. Samozřejmě takovým pevným bodem jsou srazy, které naše třída pořádá poměrně často, takže se setkám s bývalými spolužáky a učitelkami. Ráda se procházím po místech, která si z dětství pamatuji, a sleduji, jak se mění. Mám ráda hrad a jeho okolí s řekou, náměstí, nikdy se nezapomenu projít kolem základky (chodila jsem na Poděbradku) a pak si projít cestu z domu, kde jsme bydleli, až do školy. Ta cesta mi tehdy připadala tak dlouhá a přitom je to kousek. Musím říct, že řada věcí je tady hezčích, lepších, Strakonice se hodně proměnily a pokaždé tady najdu něco nového.

Co děláte v civilu?

Pracuji u nás v Lysé nad Labem jako sekretářka na obchodní akademii. A vyučuju tady psaní všemi deseti, ten předmět má takový krkolomný název – písemná a elektronická komunikace.

Mají podle vás knihy v době lehce dostupného internetu a sociálních sítí oblibu?

Samozřejmě knihy v dnešní době už tak „netáhnou“ jako tomu bylo dříve, ale jsem přesvědčená o tom, že pořád mají ještě dost zastánců. Zážitek z četby a četba jako taková je něco, co nemůže žádný tablet, internet nebo sociální síť nabídnout. Jezdím často na besedy do knihoven s dětmi prvního stupně a vidím, že se o knížky a příběhy zajímají a baví je to. Takže to nevidím zase tak černě. A myslím, že situace, kterou jsme teď všichni prožili, nám umožnila trochu zpomalit, vychutnat si čas s rodinou a dětmi a k tomu to čtení klasických knih prostě patří.

Jaký je váš cíl ve vaší tvorbě?

Tak upřímně, tedy cíl je pro mě vždy dokončit knihu, kterou mám právě rozepsanou a nabídnout ji v nakladatelství s výsledkem „schváleno k vydání“. Velkým úspěchem pro mě je i umístění knížky Florentýna a kouzelná kniha na 15. místě v anketě o nejoblíbenější knihu v kategorii Cena dětí (SUK – Čteme všichni 2018). Těší mě to ze dvou důvodů – Florentýna je moje prvotina a dokázala se umístit v konkurenci nejen českých, ale i zahraničních knížek pro děti. Dále mě těší spolupráce s Českým rozhlasem a Rádiem Junior. A když o tom tak velice neskromně přemýšlím, pak by určitě stálo za to, kdyby nějaká z mých knih byla převedena do televizní, filmové nebo třeba večerníčkové podoby…. To je myslím sen každého autora knížek.