Proč Maroko?
Řekli jsme si, že bychom chtěli zkusit úplně jiný kontinent. Jezdíme na cestovních endurech a zejména vyhledáváme cesty po šotolinách. Každoročně jsme plánovali cesty na Balkánský poloostrov - Rumunsko, Černá Hora, Srbsko, Kosovo, Albánie. Také jsme navštívili Ukrajinu, kde jsme byli loni i předloni. Na Ukrajině se nechá celkem dobře cestovat. No, nicméně Balkánu jsme byli tak nějak přehlcení, takže jsme si řekli, že zkusíme Afriku. A tím vzniklo naše první plánování cesty do Afriky.
Jak je to se spaním?
Spíme v přírodě, ve stanu, než abychom vyhledávali ubytování. Pokud ale není jiná možnost, využijeme ubytování pod střechou. Nejsme ten typ motorkářů, kteří jezdí pouze po silnici a vyhledávají hotely.
Kdy jste vyrazili?
Motorky a vybavení nám odjelo 14 dní před naším odletem. Dopravu nám zajistila spediční společnost, která sídlí v Písku a zajišťuje dopravu motorek po Evropě.
Ty dva týdny byly pekelně dlouhé. Člověk už myslí na cestování a hlavně co nemá zabalené a zapomněl. Cesta začala 13. března 2024 ranním odletem z Prahy do Španělské Malagy. Tam už na nás ve skladu čekaly motorky a vybavení. Rychle se převléct do motorkářského, nasadit helmu a hurá směr hraniční přechod Gibraltar. Od Malagy vzdálený cca 150 km. Tam jsme se nalodily na trajekt, který nás s několikahodinovým zpožděním odvezl do Marockého přístavu Tanger. Ještě ten den jsme dojeli na první ubytování v Maroku. Cesta to byla náročná, ale i přes veškerý shon jsme to zvládli. Tím začala naše pouť po Marockém království.
Tak mě napadá, proč zrovna Maroko? Co jste v tom viděli? Pravda, říkal jsi, že jste byli přehlcení Balkánem, ale proč zrovna Maroko?
Náš hlavní organizátor Josef Hlavenka, který několik měsíců plánoval kompletní plán trasy, si už v roce 2023 na pár dní byl projet Maroko společně s Víťou Mojdlem, dalším účastníkem naší cesty. Dále pokračovali svou cestu do Tunisu a zpátky do Evropy trajektem. Kluci se vrátili naprosto nadšený a i můj životní sen byl se podívat do pohoří Atlas, což se nám povedlo. Inspirací pro mě byl seriál Po jedné stopě s Igorem Brezovarem a Martinem Písaříkem, byl jsem z toho tak nadšený, že jsem věděl, že některá místa také musíme s klukama navštívit.
Splnila cesta vaše očekávání?
Naprosto, a to maximálně. Já si myslím, že můžu mluvit za všechny účastníky výletu. Myslím si, že všichni byli naprosto nadšeni a ohromeni krásou pohoří Atlasu. Je zajímavé, jak je Maroko pestré a různorodé. Hlavně celá naše parta byla skvělá. 10 dní, 10 chlapů na cestách a všichni naprosto perfektní. Jen jediné, co nás všechny zarazilo, je přístup místních lidí k přírodě. V horách to nebylo tak vidět, ale jinak všude odpadky. Dokonce jsme viděli, jak se ovce cpou igelitem. Odpad odvezou za město a zapálí. Co nestihne shořet, to rozfouká vítr po okolí. Když už někde tekla výjimečně řeka, tak byla velice znečištěna. Ale krása a rozmanitost Maroka to kompenzuje.
Zážitky z přírody nebo ze setkání s lidmi. Co víc jako převládá?
Maroko je taková vstupní brána do Afriky pro cestovatele. Je to muslimský stát, jiná mentalita lidí, úplně jiné hodnoty života, než máme my Evropané. I když člověk je trošku zvyklý z předchozích cest, třeba z Rumunska, Albánie, Srbska nebo Kosova, tak to bylo vyloženě úplně něco jiného. Ale tohle byl pro nás asi nejintenzivnější zážitek, protože to bylo nejdál, co jsme kdy byli od našich rodin na motorkách. Takže na prvním místě příroda, to musím říct. Fascinující hory a hlavně, jak je sever Maroka zelený. To mě strašně překvapilo. Poté se to láme pohořím Atlas a začíná tvrdé kamení, prach a poušť. A lidé? Přístup původních obyvatel Berberů byl velice příjemný a vřelý. Arabové na severu byli trošku nepříjemní v tom, že za každou radu chtěli nějaké peníze. Spíše zkoušeli z nás vytáhnout co nejvíce peněz. Ale my se nenechali. Přece jenom dole na jihu, co jsme byli na poušti až na Saharské poušti, tak byli daleko vřelejší lidé. My jsme tam shodou okolností v Maroku chytli ramadán, takže to nebylo úplně jednoduché se najíst a napít (smích).
Jak to myslíte?
Například přes den byl problém se někde najíst v restauraci, večer už to nebylo tak hrozné, po sedmé hodině se mohli Arabové najíst. Místní se nám snažili vycházet vstříc a po chvíli hledání nám třeba nabídli, že uvaří, ale museli jsme to sníst mimo pozornost ostatních lidí a policie. Často nás vzali i do svých příbytků, kde jsme nepozorovaně mohli obědvat. Takže musím říct, že občas to bylo velice zajímavé vidět Marockou domácnost. A cestování v horách byla také kapitola sama o sobě. Střídali jsme asfalt se šotolinou, kamenitými cestami a takto jsme navštívili i velice odlehlé vesnice, kde neměli pomalu ani vodu, ani elektriku. Častý dopravní prostředek byl osel. A děti na vesnicích nás vítaly s obrovským nadšením. My jsme vezli i nějaké dárky dětem, měli jsme pastelky, různé figurky od lega a podobně. Takže když jsme se občas někde na chvíli zastavili, obklopily nás davy dětí. Nemůžu to úplně posoudit, ale myslím si, že to pro ně byl také velký zážitek, stejně jako pro nás.
Kolik dnů jste tam byli a jakou vzdálenost jste ujeli?
Byli jsme přesně deset dní na cestě po Maroku, od 13. do 24. března. Celkem jsme ujeli něco málo přes tři a půl tisíce kilometrů. Každý den přinášel různé vzdálenosti a také se měnila náročnost trasy. Například jeden den jsme měli přejezd přes 500 km po asfaltových cestách, abychom překročili tu největší vzdálenost, a pak už jsme třeba dva dny byli na poušti, a tam jsme ujeli 200 až 300 km za den. Nebylo to úplně jednoduché. Musím vypíchnout i to, že když nás bylo deset, a kromě větší dopravní nehody, co jsme měli hned ze začátku, vše dopadlo dobře.
Bez vážných technických problémů. Protože deset motorkářů je desetkrát víc problémů, než jsme zvyklí. Často jezdíme na vandry ve třech, maximálně v pěti lidech.
Měli jste nějakou přípravu na tak náročnou cestu?
Ano měli. Proběhly tři nebo čtyři schůze během roku, kde jsme si rozdělili role a vybavení, jaké kdo poveze. Například servis byl rozdělený na dvě party. Abychom v případě poruchy jednoho stroje se mohli rozdělit a nemuselo dalších devět lidí čekat na opravu jednoho stroje. Dále se vezlo vybavení na vaření a zdravotnický materiál.
Co ta nehoda?
Nikdo z nás nečekal, že zažijeme v Maroku dopravní nehodu hned třetí den výletu. Byl krásný slunečný den, měli jsme takový delší přejezd. Mířili jsme přes Atlas do města Ouarzazate, které se přezdívá Brána Sahary, kde jsou slavná filmová studia, která jsme chtěli navštívit. Silnice stoupala do hor a byla velice klikatá. Vlastně nikdo z nás a ani on sám pořádně neví, co se tu osudnou chvíli stalo. Ono se není čemu divit. Slunce dost pálilo, mohlo být okolo pětatřiceti stupňů, ve městech se teplota blížila ke čtyřiceti stupňům. Člověk je nabalený v chráničích a v oblečení pro případ pádu. Pravděpodobně ho zatáčka vynesla příliš ke kraji vozovky, kde předním kolem narazil do velkého balvanu, který spadl ze skály. Pak už jen vím od kluků, že motorka i jezdec letěli vzduchem. A dopad na vozovku byl už bez motorky a velice tvrdý. Motorka i jezdec zůstali ležet v protisměru. Vlastně měl obrovské štěstí, že v tu chvíli nic nejelo. Na cestách máme vždy pravidlo, že každý si hlídá ve zpětném zrcátku toho za sebou. Neměli jsme žádný interkomy, takže když člověk za sebou neviděl světlo, tak okamžitě zastavil. Poté, co jsme zjistili, že za námi není vidět žádné světlo, tak jsme se vrátili a viděli jsme tam kamarádovu motorku rozloženou na součástky. Sám se sbíral ze země, ale nicméně když jsem potom viděl mechanismus úrazu, tak tady u nás by to bylo na vrtulník. V Maroku záchranou leteckou službu nemají a ještě před odjezdem do Maroka jsme si dělali srandu, že vrtulník nebude zapotřebí. Nám musela postačit Marocká sanitka, která ho odvezla do nemocnice.
Ze zkušenosti zdravotníka. Jak jste to viděl vy?
Když jsem viděl, jak funguje Marocká nemocnice, tak jsem se úplně zhrozil, protože lékařská péče byla téměř na nule. Jediné, co měli v nemocnici, byl rentgen a základní věci na ošetření žádné. Napsali nám papírek, ať si pro léky a obvazy dojedeme koupit sami někam do lékárny. Hrůza, opravdu. Ale naštěstí náš kamarád dopadl přes všechna zranění dobře.
Poznamenalo to zbytek výpravy?
Myslím si, že ne. Ten večer jsme z toho byli všichni špatní. Ale podařilo se nám ho během několika desítek hodin dostat zpět do České republiky. Nehoda se mu stala kolem desáté dopoledne a druhý den odpoledne už byl přijatý na traumatologii v Českých Budějovicích, kde podstoupil veškerá nutná vyšetření spojená s příčinou úrazu. Nemohu úplně mluvit za kamaráda, ale měl opravdu velké štěstí. To celé byl obrovský logistický úspěch celé skupiny a hlavně Pepy Hlavenky, že se dostal tak rychle domů. Normálně by zdravotnická repatriace trvala dva až tři dny. Nemluvě o obrovských finančních nákladech, které by to stálo.
Potkala vás pak ještě nějaká lapálie?
Nějaké pády byly, ale to spíš z vyčerpání, že člověk tak nějak z té motorky spíš jen sklouzne na zem. Naražená ruka, alergická reakce, ale nic, co by nás překvapilo. Také motorky nám trochu marodily. Ale pouze lehce, zlomený stojánek, píchlé kolo, ucpaný filtr.
Je možné se na takové věci připravit?
Na běžné drobné zdravotní komplikace ano. Na vážnou dopravní nehodu kamaráda určitě ne.
A co na poušti? Třeba co vaše motorky vydrží, co zvládnou. Jde to odhadnout?
Na poušti motorky dostaly asi největší nápor za celý výlet. Plně naložené motorky na sypkém písku bylo téměř nemožné uřídit bez pádů. Naše motorky naložené vážily od 380 do 470 kg. Tam snad každý z naší skupiny upadl. V poušti jsme strávili dva dny a spaní jsme našli u tamních obyvatel - Berberů. Na druhý den jsme měli domluveného průvodce pouští, který nám nabídl, že veškeré naše vybavení, co vezeme, nám vezme pick – upem. A my se mohli rozletět po poušti jako vítr.
Najednou nám připadalo že motorky jsou lehoučké a my jezdili napříč dunami a po rovných pouštních pláních. Bylo to takové obří pískoviště pro velké kluky.
V partě byli dva nebo tři mechanici, kteří se tím živí. Tedy opravou aut, takže ti měli každý svůj balíček věcí. Takže to jsme domlouvali, abychom byli připraveni, i kdyby byl nějaký takový problém. Třeba menší závada. Byly takové tříčlenné servisní party, každá měla na starosti nějaké věci. Musím říct, že jsme měli poměrně pečlivě připravený itinerář cesty. Měli jsme QR kódy přes mapy.cz, takže jsme věděli, kde budeme každý den spát. Víceméně jsme to dodržovali, takže jsme měli jistotu, že i kdybychom se museli rozdělit, věděli jsme, kde se najdeme.
Jak jste řešili pohonné hmoty?
To nás tedy v Maroku překvapilo, protože tam jsou benzínky na každém rohu. A cena? Ta byla podobná jako u nás v Čechách. A to i na vesnicích v odlehlých částech Atlasu, kde jinak nebyla ani noha. V odlehlých vesničkách se vždy našel někdo, kdo má plnou garáž benzínu v nějakých barelech a prodává pohonné hmoty. Ale tuto možnost jsme naštěstí ani jednou nevyužili. Měli jsme velice podrobně připravený itinerář cesty od Pepy. Takže jsme věděli přesně, kolik kilometrů a kam pojedeme a podle toho doplňovali pohonné hmoty. Tankovali jsme vždy a povinně všichni plné nádrže na benzínkách bez ohledu na to, kolik kdo spálil. Dělali jsme přibližně 200 kilometrové transfery. Takže i to byla část celého úspěchu.
A co základní hygiena? Protože to asi každému dojde, že to není sranda. Ale druhá věc je, že právě kdo jezdí na jakémkoliv stroji, tak se pozná profík právě podle toho, že je oblečený, že je připravený. Jenže nemůžete jet v kraťasech a v triku. Jak jste se cítili?
Teprve v Maroku jsem si uvědomil, jak cenná je čistá a pitná voda. Vodu jsme si nakoupili na každý den a každý vezl na motorce několik pet lahví. Tu jsme využívali na vaření a základní hygienu, hlavně šlo o spaní mimo civilizaci. Ta hlavní očista vždy nastala po příjezdu do civilizace na ubytování, které jsme si našli. Na tento způsob jsme zvyklí z ostatních zemí na Balkánském poloostrovu. Tam jsou řeky, potoky a zeleň. Tady bylo strašný horko, prach, kamení, odpadky a řeka žádná. A když jsme řeku nebo potok viděli, většinou byl plný odpadků. Maročani v tomto ohledu jsou hrozní. Co nás zaskočilo, bylo město Marrákeš, kam jsme se moc těšili. Město má cca přes 1 mil. obyvatel a bohatý noční život. A tam se stalo, že voda došla a prostě nikde netekla. Nevím, co by třeba Praha dělala bez vody, ale tam to bylo běžné.
V tak velkém horku je důležité doplňovat tekutiny, přes den voda a večer nějaké to pivo. Velice se mi osvědčil batoh s hydrovakem. Měli jsme odlehčené bundy, kalhoty, pod kterými jsme měli nespočet chráničů. Boty byl asi největší problém, protože na cestovní endura se používá pevná motorkářská obuv. A to někdy bylo fakt strašné. Za prvé horko a za druhé strašný smrad (smích). Ale jak se říká, kdo je připraven, není zaskočen.
Ještě že s vámi nejela žádná žena…
Jsme pouze pánská skupina, nikdy s námi žádná žena nejela. Ale ostatní kluci z party ví, že svoje drahé polovičky někdy vezmou na výlet do míst, která jsme navštívili. Ale není to taková divočina, jako když jedeme sami.
Nemá asi smysl tajit, že se osobně známe už několik let. A vím, že máš hodně adrenalinových koníčků. Kde jsou motorky?
Takovéto cestovatelské výpravy podnikám pravidelně jednou ročně s partou. Třeba tento zážitek byl natolik intenzivní, že do konce roku nikam nemusím. A mohu se věnovat dalším koníčkům. Ale momentálně moje dvě malé děti jsou pro mě vším. A syn se tak trochu potatil a už od tří let jezdí na malé motorce.
Vraťme se do Maroka. Nemusím být na poušti, abych věděl, jak děsivě se na ní střídají denní a noční teploty. Takže jsme zpátky u toho oblečení…
Na poušti byl rozdíl teplot velice značný. Přes den v kraťasech a večer to bylo na kulicha. Ale my měli i teplé oblečení s sebou. Jako čepice, termo prádlo atd. Měli jsme naplánováno spaní v Horském průsmyku v nadmořské výšce přes 2800 metrů. A to jsme také uskutečnili, ale bylo to jedno z nejnáročnějších spaní z celé výpravy. Foukal velice silný nárazový vítr a teplota spadla ke třem stupňům. Také i ta nadmořská výška už nebyla příjemná, kuřáci se dost zadýchávali. Já se například celou noc klepal, spal jsem v čepici a v oblečení co se ve stanu našlo. Do rána jsem nespal. Byl to celkem mazec, ale nic bych na tomto zážitku neměnil.
Z toho vyplývá, že ten rok a půl příprav byl docela jako dobrý krok, protože se nedá říct: Hele, za měsíc jedeme, tak jsme na tom…
Určitě jsme to nenechali náhodě. A musím říct za celou partu to, že každý to vzal velice vážně a pečlivě. Byl to úspěch všech deseti, nakonec devíti, že celá výprava se povedla. Bylo to i o tom si koupit s sebou nové anebo lepší vybavení včetně oblečení.
Kupovali jste si něco speciálně kvůli Maroku?
Ano, jak jsem již zmiňoval. Hlavní, co jsme všichni kupovali, byly nové pneumatiky na motorky. A byl to celkem oříšek je vybrat. Jestli dezén více do terénu nebo spíše silniční. Je spousta výrobců a typů. Nakonec si každý vybral dezén do terénu a byl spokojený. Bylo také zapotřebí myslet na oblečení, jídlo a servis. Bylo toho celkem dost.
Teď nechci, aby to vyznělo jen finančně. Na kolik takový desetidenní výlet do Maroka třeba vyšel tebe?
Rozpočet na cestu a ubytování bylo cca 50 000 korun včetně letenek a dopravy motorek. Vůbec se nemohu zmiňovat, co všechno stála celá příprava věcí na cestu.
Po návratu se rozpočet trochu zvednul na cca 60 000 korun. Výprava byla velice pestrá a s tím souvisí vicenáklady.
Jakou jste vezli s sebou měnu?
My jsme vezli čistě jenom eura. Peníze v Maroku jsme vybírali z bankomatu, to je asi nejméně rizikové. Protože hlavně Maročani neumí moc počítat, takže ty převody byly dost divné. Ne že by byli negramotní, ale mají s tím celkem problémy. Jinak v Maroku je MAD (marocký dirham) který se nesmí vyvážet ze země. Proto je jediná možnost, když člověk chce mít u sebe hotovost, vzít si Eura.
V poušti bankomaty?
Ano, dalo se vybrat i v poušti. Samozřejmě jsme si vybírali ve větších městech. Každý z nás si vždy vybral hotovost na několik dní dopředu. Měli jsme spočteno, kolik je třeba peněz na tankování, ubytování. Nedalo se úplně spolehnout, že na každé pumpě berou karty.
A jaký alkohol?
To byla taky jedna z důležitých příprav na cestu. Věděli jsme, že je Ramadán. A do Maroka je možné dovést pouze 1 litr na osobu. To jsme také každý vezl. Nemohu Vám zde popsat jak, ale lze dovést více alkoholu na osobu, bohužel je to ilegální. Pouze vím, že ano, jde to. Celní kontrola při vstupu byla celkem důkladná, museli jsme ukázat veškeré naše vybavení. To vše probíhá až v Marockém přístavu. Maroko jsme procestovali křížem krážem a základ je se seznámit s místními lidmi. Ti Vám pak ochotně poradí, kde se případně nechá koupit alkohol. Při Ramadánu je samozřejmě prodej zakázaný. Ale jde sehnat i tak. Občas to vypadalo dost tajemně, když Vás zavedou někam do sklepa a tam mají schovaný alkohol. A tajně si ho odnášíte zabalený v tašce. Ale co nás překvapilo, místní pivo bylo dobré. A taková ledově vychlazená plechovka na poušti je prostě k nezaplacení.
S tím, co vás čekalo, se zase nedá předpokládat, že jste pařili.
Měli jsme pevně daný itinerář cesty. Pepa H. několik měsíců seděl u počítače a plánoval cestu. Na každý den byl připravený QR kód s trasou. A musím říct za všechny, že to naplánoval geniálně. Viděli jsme snad všechna nejkrásnější místa v Maroku. Ráno jsme vyjížděli brzo. Hlavně cesta byla náročná. Ano, přiznám se, že v Marrákeši jsme zůstali dvě noci a jednu noc jsme slavili do rána. Ale bylo to dané tím, že nám boural kamarád a řekli jsme si, že jeden den úplně odpočineme.
Hlavně jsme věděli, co nás následující den bude čekat. Ale Maroko nás vždy něčím překvapilo. A s přicházejícím večerem bylo nebezpečné jezdit. Jednak Maročani nesvítí a to ani auta a ani motorky. A zadruhé scházeli pastevci s dobytkem z pastvin a několikrát se nám stalo, že za zatáčkou stálo stádo ovcí. Proto jsme se snažili dojíždět do cíle včas. Ale někdy se to také nepodařilo.
A co policisté? Jak vás brali?
Překvapilo nás, jak je Maroko policejní stát. Policie byla na každém rohu ve dne i v noci a to myslím doslova. U každého města či vesnice byla zřízené policejní stanice a kontrolovali každé auto při vjezdu a výjezdu. Také nás zarazilo, co jsme za den napočítali radarových kontrol. To kdyby bylo v Čechách, tak do týdne nemá nikdo řidičský průkaz. Ale nás nechávali projíždět bez zastavení. Dokonce nám i mávali. Někdo občas z party řekl, že ukazovali, ať také zastavíme, ale my jeli dál. Jediný problém byl až poslední den při odjezdu, kdy nás nechtěli pustit z Maroka. Byla to menší roztržka s prodejci místenek na trajekt. To se nás snažili okrást celou skupinu o několik set Eur. Nakonec to přijela vyřešit policie. Zezačátku to bylo vyhrocené, ale nakonec úsměv a podání ruky vše zachránilo a my mohli opustit Maroko.
Už jsi toho projel poměrně dost. Kde jsi se cítil nejhůř?
No, tak asi nejhůř jsem se cítil v Srbsku a Kosovu. Tam byli nepříjemní lidé. Ale Maroko tedy musím říct, že absolutně bez problémů, skvělí lidé. Ano, samozřejmě jsou takové chvilky, že jsme se někde s někým popotahovali. Ale je pochopitelné, že z cizinců chtějí utržit co nejvíce. Přece jen místní podmínky nejsou jako u nás. To zkrátka k takovému stylu cestování patří.
Užili jste si parádní výlet. Nadchlo nebo zklamalo vás něco? Znamená to, že třeba se do Afriky budete chtít vrátit? Nebo teď bude zase na řadě Evropa?
Nemohu mluvit za všechny kluky. Jediné, co mě zklamalo na celé cestě, bylo to, že jsme se všichni najednou nevrátili. A jeden z nás se musel vrátit předčasně.
Už při cestě domů jsme mluvili o Dakaru. To bude možná další destinace. Určitě Afrika nebyla naposledy. Maroko a Atlas za mě momentálně nejlepší. Ale je to také tím, že jsme měli neskutečně skvělou partu. Aby si deset chlapů tak sedlo jsem snad nikdy nezažil a chci jim tímto poděkovat. A velké díky patří Pepovi Hlavenkovi.
Na závěr bych chtěl říct čtenářům, že náš kamarád je již zdráv a v plné síle. Bouraná motorka se povedla po dvou měsících dostat z Maroka zpět do České republiky. A nyní má náš kamarád už novou motorku, na kterou se parta skvělých lidí rozhodla a poměrnou částí finančně přispěla na koupi.
