Na výcvikovém trenažeru Jakub strávila devítka začátečníků převážně ze 152. ženijního praporu v druhém říjnovém týdnu pět dní, během kterých si prověřila nejen svoje fyzické síly, ale i psychickou odolnost.

Základem každého lezení je umět zacházet s lanem, materiálem a následně se naučit i různé techniky lezení či jištění. V rámci tohoto kurzu se dle slov poručíka Tomáše Linharta vojáci seznámili i se slaňováním nebo výstupy po laně pomocí samosvorných uzlů. "Nechybělo ani komplexní cvičení, do kterého jsme zakomponovali i stálé fixní cesty tzv. ferraty přímo v terénu," popsal náplň výcviku instruktor skalního lezení a náčelník tělovýchovy 151. ženijního praporu.

Ján Jesenský z Českého Krumlova je předsedou Oblastní vrcholové komise Českého horolezeckého svazu v jižních Čechách.
Díky Jánovi Jesenskému si horolezci užívají výhledu z Havraní skály

RESPEKT I NEJISTOTA

Účastníci kurzu si mohli své čerstvě nabyté znalosti vyzkoušet v praxi hned první den, kdy se po základních instrukcích vydali do vyšších pater lezeckého trenažeru. Jak zmínil svobodník Tomáš Dostál, ze začátku měl velký respekt. "Už jenom lezení po žebříkách mi dělalo problémy. Ale člověk si rychle zvykne. Určitá nejistota ale pořád zůstává,“ přiblížil své počáteční pocity Tomáš Dostál z 1. roty všeobecné ženijní podpory 152. ženijního praporu.

„Občas se potkám s lidmi, kteří na zemi při nácviku uzlů nebo technik jsou úplné jedničky, ale jakmile vylezou do třetího, čtvrtého patra, tak najednou mají okno a všechno zapomínají. Může se i stát, že teprve ve výšce zjistí, že to pro ně není a jednoduše skončí,“ sdělil své poznatky z praxe se začátečníky Linhart.

Letos v únoru se Patrik Lučanský z Písku zúčastnil již podruhé krajské soutěže profesionálních hasičů v lezení na umělé stěně. Na stanici v Táboře potvrdil své loňské vítězství.
Patrika Lučanského k profesionálním hasičům přivedl jeho koníček

NEJOBTÍŽNĚJŠÍ PŘEKÁŽKA

Celkovou odolnost si novopečení lezci prověřili v polovině kurzu, kdy si pro ně instruktoři připravili lehce adrenalinové atrakce. Mezi nimi byl např. ukloněný traverz dlouhý přibližně 70 metrů nebo vysokolanová překážka, která se překonávala tzv. na Francouze. Ta dala všem nejvíce zabrat „Lezete v otevřeném prostoru, pod sebou ohromnou hloubku a ještě musíte zkoordinovat celé tělo, abyste nespadli. Popřípadě pokud spadnete, tak je zase problém se vrátit zpátky na lano, pokud tedy člověk nemá skvělou fyzičku,“ potvrdil obtížnost Dostál.

„Cvičící se tak dostanou zábavnou formou ve spolupráci s instruktory do fyzicky i psychicky náročných situací, kdy překonávají sami sebe, včetně svého strachu,“ vysvětlil vedoucí instruktor rotný Miroslav Beneš ze ženijní stavební roty 151. ženijního praporu.

Lezci musí zvládat extrémní podmínky a záchranu života současně.
Táborský hasič nemá v lezení konkurenci

CHYBY JSOU NEPŘÍPUSTNÉ

Podle něho je důležité nikdy nic nepodceňovat. "Naše hlavní práce je neustále hlídat kurzanty, aby nedělali zásadní chyby. Následky mohou být pak fatální. Ne náhodou se lezení bere jako nejtěžší speciální tělesná příprava zavedená v armádě. Tady stačí jedna vteřina nepozornosti, člověk spadne na zem a následky si pak ponese po zbytek svého života,“ upozornil vedoucí intruktor.

Vojenské lezení se od civilního liší v mnoha směrech. Ve struktuře patří do tzv. užitých forem, tzn., že kombinuje jak pracovní, tak i sportovní lezení. „Na účastníky našich kurzů klademe úplně jiné nároky. V rámci přípravy zdokonalovacího kurzu lezou se zátěží, jako jsou zbraně, munice, taktika a celková výstroj. Výcviky organizujeme i v noci, kdy ten faktor tmy sehraje také zásadní roli,“ vyjmenoval rozdíly Miroslav Beneš.

Odborné lezecké kurzy mají celkem tři stupně. Základní, zdokonalovací a instruktorský, který se rozděluje ještě na umělé stěny a skály. Posledním stupněm jsou vedoucí instruktoři vojenského lezení, kteří zodpovídají za vedení kurzů, metodiku a udělování licencí.