Nová smuteční síň jako přechod mezi dvěma světy

Stručně se to dá shrnout do tří bodů: zadání investora, charakter místa a jeho provozní vazby a potřeby. A zejména z vlastního pohřebního rituálu, respektive našich představ o něm.

Už podobná síň, kterou plánujete pro Strakonice, někde stojí?

Podobná asi ne. Mám při své práci potřebu každou stavbu navrhnout pro to dané konkrétní místo, pro jeho charakter a duch. Zejména u takového stavebního typu, jakým je smuteční síň, musí charakter stavby odrážet lokalitu a lidi žijící v tomto místě. Musí se v ní nějakým způsobem projevit i širší vazby, historie, způsob života a uvažování.

Ale určitě se najdou i prvky, které jsou obecnější povahy a jsou sdílené v širším okruhu. Například celé země nebo civilizačního okruhu. Tím je, v tomto případě, vlastní průběh pohřebního rituálu. Tady jsme použili principy, které jsme vymysleli při návrhu smuteční síně v Turnově na začátku tisíciletí. Hodně jsme tehdy uvažovali nad charakterem smutečních síní, které jsme znali, velkou spoustu dalších jsme tehdy navštívili. Vlastní výraz obřadu a zejména jeho zakončení nám přišel nedůstojný a překonaný. Po celou dobu obřadu stojí rakev na katafalku před zdí, hůře či lépe architektonicky pojednanou a na konci „někam“ odjíždí. Buď rovně, nebo dolů. My jsme zeď za rakví navrhli plně prosklenou s pohledem do atria, s výhledem ven, na vodní hladinu a koruny stromů. Scénografickým způsobem jsme pracovali se samotným závěrem smutečního obřadu. Rakev neodjíždí ani horizontálně, natož vertikálně. Před katafalkem s rakví se pomalu zavírá kovová „opona“, končí dějství. Výhled ven se postupně mění na zužující se vertikálu – světlo mizí. Opona se zavře, otvírají se žaluzie světlíku v ose stropu síně a do na chvilku zšeřelého prostoru přichází paprsek světla, duše odchází.

Tento přístup oslovil porotce soutěže, architektonickou veřejnost. Za stavbu síně jsme mimo jiné získali hlavní cenu za novostavbu Grand Prix 2004 a dokonce byla v roce 2005 nominována za Českou republiku na prestižní evropskou soutěž architektury Mies van der Rohe Award. Podstatný vliv na pozitivním vnímání stavby měla také realizovaná výtvarná díla, navržená strakonickou výtvarnicí Pavlou Gregorovou – Šípovou. Největší radost máme z kladného přijetí turnovské veřejnosti, a to jak místních turnovských občanů, ale rádi ji využívají lidé z celého regionu. Stejný způsob obřadu jsme použili i u strakonické smuteční síně. Takže ano, v tomto ohledu si budou podobné.

Důstojné rozloučení. Vodňany dostanou novou smuteční síň

Na začátku vašeho podnikání jste začínal právě se smutečními síněmi. Jaké byly požadavky (či trend) tenkrát a jaké jsou nyní?

To je, s ohledem na české prostředí, velice zajímavá otázka, která možná stojí za to ji trochu rozvést.

Smuteční síň jako stavební typ ve světě totiž téměř nenajdeme. Architektura českých krematorií a smutečních síní zaujímá v evropském a světovém kontextu zvláštní pozici. Ani státy bývalého východního bloku, jež si prošly podobným poválečným vývojem, ani severoevropské státy, podporující kremaci hlavně ekonomicky, nevykazují takovou oblibu žehu jako Česká republika. Kořeny tohoto fenoménu sahají k sekularizaci (světský pohled na náboženství) tendencím a národnostnímu uvědomění české společnosti 19. století.

V první fázi sekularizace české společnosti podoba obřadu vycházela ze zjednodušeného církevního rituálu, ale pozornost se výrazně přesunula na osobnost zemřelého. Pohřební rituál neprezentoval smrt jako konec života, ale odkazoval k posmrtné existenci duše v nekonečném, neustále se proměňujícím a nikdy neumírajícím vesmíru. Druhou fázi symbolizuje přístup komunistické strany, programově rozšiřující kremaci a sekulární pohřební obřady pro omezení vlivu církví. Jeho podoba se vyvinula z občanského pohřbu a doplnila ji výchovná funkce, připomínající, kromě života zesnulého, obecnější světonázorové myšlenky. U pohřebního rituálu dneška, spadajícího do třetí fáze sekularizace českého národa, jediná změna spočívá ve vynechání ideologicky zabarveného proslovu, v praxi bohužel často celé mluvené složky. Soudobý pohřeb se od svých minulých podob výrazně odlišuje rozšířením praxe pohřbít, respektive spálit mrtvého bez pohřebního obřadu. Příčinu patrně představuje ztráta smyslu konání obřadu pro vyprázdněnost jeho obsahu, společně s medializací současného umírání a smrti. Znamená to, že současná česká společnost těžko nalézá adekvátní vysvětlení existence smrti a zároveň přestává vyhledávat obřadní prostory určené poslednímu rozloučení.

Právě z těchto důvodů považuji architekturu smuteční síně za důležitou a podstatnou ve snaze o udržení tradice pohřebního rituálu jako podstatné složky harmonizovaného společenství. V naší realizaci v Turnově, která bez problémů slouží již téměř čtvrt století, se to doufám podařilo. Publicista a kunsthistorik architektury Petr Volf ke smutečním síním obecně dodává, že: „Jakkoliv jsou chvíle, které v těchto síních trávíme, plny truchlení, přinášejí nám možnost smířit se s konečností existence, ve specifickém prostředí, v určitý, přesně vymezený čas sdílený spolu s ostatními účastníky ceremonie.“ Hodnotí, že duševní pohnutí v turnovské smuteční síni „není uměle přidávané, ale navozuje se jednoduchými prostředky, čistými materiály a přesnou prací s přirozeným světlem“.

Člověka a smuteční síň spojuje poslední fyzická přítomnost mrtvého v jeho životě. Posvátný charakter smutečních síní vychází z místa posledního rozloučení s blízkým člověkem, z místa setkání s konečností smrti a současně z rituálu doprovázejícího tento akt. Pokud lidem dává smysl pohřební rituál, pak má význam i stavební typ smuteční síně a naopak, pokud je prostor smuteční síně kvalitní a umožní prožít pozůstalým důstojné rozloučení, pak snad pro nás zůstane i smysluplné udržovat pohřební rituál.

Přiklonil jste se k novostavbě, nikoli k přestavbě současné síně, která pochází z roku 1981 a jediná přestavba proběhla v roce 2002. Z jakého důvodu?

Ano, je to tak. Zadavatel si objednal dvě varianty – studii rekonstrukce současné síně a možnost novostavby v areálu hřbitova nebo v jeho blízkosti.

Přestože varianta dostavby a rekonstrukce vyřešila provozní a estetické nedostatky nynější smuteční síně, tak některé další aspekty ležely mimo její možnosti. Jedná se zejména o nedořešení stávajícího nehodnotného vstupu a parkoviště před ním, oddělení budovy Pohřební služby, její fyzické a morální stárnutí, nedostatek parkovacích ploch, neexistence kvalitního pěšího napojení na nově vybudovaný podchod pod nádražím, absence kvalitní zeleně v okolí areálu hřbitova, nevhodné umístění odpadového hospodářství a tak dále. Při tom je například zřejmé, že spojení objektu Pohřební služby s vlastní smuteční síní bude zcela jistě znamenat provozní i ekonomické úspory.

OBRAZEM: Podívejte se, jak by mohla vypadat nová smuteční síň ve Strakonicích

Samostatnou otázku vzbuzoval i fakt, kde by probíhalo smuteční rozloučení po dobu rekonstrukce a dostavby síně, tedy po odhadovanou dobu cca dvou let. Dalším podstatným benefitem je uvolněný prostor po stávající síni – výrazná rezerva pro další rozvoj hřbitova. Zde se nabízí například možnost vybudování kolumbária, které strakonickému hřbitovu, podle mého názoru, citelně chybí.

Součástí studie bylo i posouzení finanční náročnosti obou variant a výsledný rozdíl se ukázal, vzhledem k přínosům novostavby smuteční síně, jako zanedbatelný.

Bude tedy lepší stavět „na zelené louce“?

Přestože se to na počátku zdálo jako neřešitelný úkol, jeden překvapivý prostor, který má až neobyčejné kvality, se našel. Za upozornění na jeho existenci vděčíme zejména řediteli technických služeb, panu Ludvíku Němejcovi. Objevili jsme krásu zeleného pásu vzrostlých stromů podél jižní hřbitovní zdi, nad zářezem silnice na Podsrp, skrytou většině obyvatel Strakonic.

Takže úplně „zelená louka“ to není. Pro dostatečný předprostor před smuteční síní musela být využita plocha stávajícího parkoviště. Tím vyvstala nutnost řešit dopravu v klidu jiným způsobem. Navrhli jsme úpravu komunikace podél jihovýchodní a severovýchodní hřbitovní zdi. Část jihovýchodní hřbitovní zdi byla posunuta směrem do hřbitova, a tak byl vytvořen prostor pro oboustranné kolmé stání, maximalizující kapacitu. Podél zdi je rezervován prostor pro chodník, který spojuje nové vstupy na hřbitov s podchodem pod nádražím. Zároveň jsou zde vynechaná místa pro stromy, novou alej, která přirozeně uzavře a odcloní areál hřbitova a poskytne mu potřebnou intimitu. Uprostřed jihovýchodní zdi, v místě největší koncentrace parkovacích stání, je vybudován nový hlavní vstup na hřbitov, akcentovaný drobnou architekturou hřbitovní brány, a to přímo ve vyústění hlavní hřbitovní osy.

Vlastní prostor síně vznikl transformací současné hřbitovní zdi, konkrétně jejím pootočením. Nově transponovaná zeď vytváří prostor pro rozlučkovou síň a zároveň chrání předprostor síně před ruchem komunikace. Za pomoci těchto zdí a zeleně je vytvořen venkovní, částečně krytý, prostor a jeho atmosféra. Síň je vlastně klínem vloženým mezi město a hřbitov. Klínem, který zprostředkuje přechod mezi těmito světy. Prosklená stěna za katafalkem plně využívá zjevenou krásu vzrostlé zeleně pro odlehčení atmosféry během smutečního obřadu. Vzniklá zahrada je dostatečně prostorná, zároveň nepřístupná a skrytá pohledům zvenčí i pohledům z interiéru síně mimo ni. Osa síně pohledově končí vrcholem věže kostela svatého Václava, původního historického farního kostela. V podzimních a zimních měsících, při opadaných stromech, bude tato vazba pohledově zřejmá. Je tak zprostředkován dialog, někdy viditelný, jindy jen tušený, mezi síní a duchovním rozměrem rituálu. A zároveň mezi obřadem rozloučení a místem domova jako takovým.

Komentář Petra Škotka: Šance pro novou smuteční síň

Nepřemýšlel jste také o jisté obnově hřbitova, když už bude nová smuteční síň?

Ano, už z odpovědi na předešlou otázku je zřejmé, že při návrhu síně jsme se zabývali i otázkami vazby síně na hřbitov a okolí. Nevyhnutelně jsme se dotkli i některých aspektů areálu hřbitova, které je potřeba řešit v širších souvislostech. Zároveň je zde celá řada drobných detailů, které si vyžadují pozornost a které v součtu vytvářejí kvalitní a funkční prostředí. Máme velikou radost, že zadavatel si toho všiml, pochopil nutnost vypracování komplexního architektonického generelu celého hřbitova a vyzval nás k podání nabídky na jeho zpracování.

Kam byste návrh strakonické síně ve své tvorbě v tomto směru zařadil?

Pro mne osobně se jedná o vysoce prestižní zakázku, o možnost dotknout se v architektonické tvorbě, prostým tvarováním hmoty, prostoru a inscenací světla, zásadních lidských a filosofických otázek. Zároveň je to úloha, kterou chápu jako nesmírně zodpovědnou, a tak se k ní snažíme s celým kolektivem přistupovat. Navíc já i kolega Braťka jsme původem ze Strakonic, máme zde své rodiče, příbuzné, přátele a také hroby, takže tím víc nám na kvalitním výsledku záleží. Tak trochu to děláme i pro sebe.

Kdy se mohou lidé nové síně dočkat?

Odevzdali jsme první fázi studie, porovnání obou variant, rekonstrukce a novostavby. Nyní pracujeme na dokončení druhé fáze – zpracování architektonické studie vybrané varianty, tedy novostavby smuteční síně. Dokončená by měla být na začátku letošního jara. Další postup, zpracování vlastního projektu a jeho realizace není v našich rukách. Město má určitě spoustu dalších potřeb, do kterých musí investovat jistě omezené finanční prostředky. Záleží na tom, zda to bude pro vedení města prioritou, a to v dnešním demokratickém prostředí do značné míry závisí na tom, zda to budou za svou prioritu považovat občané. Takže mám pocit, že o tom, kdy bude nová smuteční síň ve Strakonicích, rozhodnou sami Strakoňáci.