Zkoušel jsem být instruktorem alpinningu. Co je alpinning? Cvičení, které lze – velmi stručně – přirovnat k chůzi po horách. Při ní také zapnete celé tělo, abyste pak zjistili, že máte svaly, o kterých jste dosud ani nevěděli. Při alpinningu, což je chůze na gumovém pásu poháněném vlastní silou kombinovaná s různými cviky do rytmu hudby, se snažíte zformovat postavu, zvýšit fyzičku a s úžasem poznat, že ještě tak úplně nepatříte do starého železa. Alpinning je dobrovolná dřina, která se po nějakém čase stává drogou. Naštěstí tou povolenou.

Moje zkušenost s tímto cvičením není stará, ale závislost už jsem si vypěstoval poměrně slušnou. Jak to ale vypadá 
z té druhé strany? Pohled na zpocené ženy se zrychleným dechem, červení ve tvářích a zvýrazněnými některými partiemi? Tohle je příležitost, kterou jsem si nechtěl nechat ujít. Pravda je ovšem jiná. Tahle představa a idea mi vydržela jen několik prvních a velmi krátkých okamžiků.

Moje kamarádka a provozovatelka strakonického fitcentra V. I. P. King Kong Lucie Vajnerová se této mojí představě velmi srdečně zasmála. „Když myslíš, tak to zkus. Uvidíš sám," mávla rukou. Viděl jsem.

Ale vraťme se na začátek. Základem je rytmická muzika bez ohledu na rychlost, protože musíte během 35 až 40 minut chůze na pásu také odpočívat, dále určitá míra znalostí o lidském těle, sami musíte vnímat a cítit rytmus a nesmíte mít strach z námahy. A musíte mít vždy větší fyzičku než ti, před kterými stojíte. Jo, a ještě drobnost – nesmíte se stydět mluvit. „Musíš lidem říkat, co a jak budete cvičit, jak dlouho, radit, pochválit a hlavně – bavit se cvičením jako takovým," dostal jsem od Lucky radu.

Vybaven teorií (byť krátkou), odvahou (nebo spíše malým pudem sebezáchovy) a sebedůvěrou (raději ješitností) jsem vkráčel do jámy lvové, kde místo smrtících nástrojů stálo sedm masivních konstrukcí a místo šelem několik žen a dívek.

Dobrý večer, dámy

Musíš dobře zapůsobit, když už to mládím nedoženeš, říkal jsem si. „Dobrý večer, dámy. Dnešní hodinu odjedeme spolu. Připravte se, za chvíli začínáme," přivítal jsem odvážné cvičenky a v duchu jsem si říkal: „Ono to půjde. Mluvit by ti šlo." Zbytek byl dílem okamžiku. Vzpomenout si na rady od Lucky, na to, co jsem kde viděl a pochytil a můžeme zvesela začít. No, zvesela…

Ono se řekne mluvit. Jenže se vám velmi rychle začne nedostávat dechu a vzduchu. „Na co jsem myslel, když jsem takovou reportáž vůbec vymyslel," říkal jsem si už po několika vteřinách.

Ale vzápětí jsem se trochu zastyděl. Vzdát to? Ani omylem! A tak se snažím vydržet, nefunět jako stádo slonů a přežít první rozhýbávací písničku s nadějí, že se to zlepší. Ovšem podpořenou malou modlitbičkou: „Pane bože, dej, ať to přežiju, ať to vydržím a ať nemám ostudu jako hrom."

Ale vraťme se na pásy. Po první skladbě máme před sebou ještě nějakých 35 minut. Ty musíme vyplnit tak, abychom něco udělali pro svoje tělo, ale přitom si celý proces nezošklivili. V repertoáru je celá řada možností – zvedání kolen, stoupání na rám, přešlapy vzad i vpřed, dřepy, výkopy. A k tomu i velmi důležité protahování.

Smekám před vůlí

Postupem času jsem sice stále více podobný člověku, který přišel z deště do místnosti (moje cvičenky na tom nejsou o moc lépe), ale také si o trochu více věřím. Chvilkami laškujeme, sem tam prohodíme nějaké veselé slovíčko a čas docela rychle ubíhá. A já získávám obdiv. Ne k sobě (i když trošičku možná také), ale k mému týmu. Holky – jak jim něžně říkám – makají, snaží se a i když sem tam zareptají, chtějí dokázat co nejvíc. Smekám před nimi, protože to nejsou kočky z reklamních letáků. Jen (ne)obyčejné ženy, které mají svoji práci a svoje povinnosti, ale nechtějí odevzdat svoji daň postupujícímu času zadarmo. Jsou tady dívky, kterým osud nedopřál přehlídkové molo, ale na jejich statečnosti tento osud zlomit to nijak neubírá. „Chlapče, máš docela velkou zodpovědnost, tak to nepodělej," bliká mi v hlavě.

Dost moralistických keců. Máme práci a není jí málo. Docvičit, vydechnout, napít, utřít pot. A stále dokola. Jsem ve varu. Ach jo, to moje ego – ukázat se, přiblížit se hranici výdrže co nejvíc.

Těch 40 minut uteklo jako voda. „Tak co, holky? Dobrý?" ptám se suverénně, ale jsem rád, že nemusím odpovídat já. Jenže na lízání si ran je brzy. Čekají nás činky. Sice kilové, ale zkuste s nimi mávat třeba ve 40 opakováních. Jedeme ramena, bicepsy, tricepsy, trapézy. A pak přijde „odměna" – břicho. „To nedám, to bolí, já to neumím." Možná, že ještě před nějakou dobou bych tato slova považoval za výmluvu. Nyní už ne. A i když mají některé pokusy k dokonalosti daleko, neříkám ani slůvko kritiky. „Dobře, makáte. Ještě pět, čtyři, tři… vidíte, že to jde," chválím a uvědomuji si, že nikdo učený z nebe nespadl. Já už vůbec ne.

Máme před sebou posledních 10 minut. Ty patří uvolnění a protažení za doprovodu romantiky. „Děkuji vám, dámy, a někdy zase na shledanou," loučím se odposlouchanou větou a nechám se strhnout k potlesku v duchu amerických seriálů. Ovšem nijak zvlášť mi toto klišé nevadí.

Nikdy není pozdě

Je konec. Rafičky ukazují deset minut po 19. hodině. Jeli jsme 70 minut! Sedmdesát minut dřiny, potu a ohromné vůle. „Tak co?" ptá se Lucka, i když je mi jasné, že nás při své hodině osobních tréninků sledovala. „Asi umřu, ale bylo to dobrý," a víc ze sebe nedostanu. Na povídání a moje pocity bude čas jindy.

Když mířím k domovu, mám plnou hlavu myšlenek o mé hodině alpinningu. Už mi nepřijde tahle procedura smrtící, ale spíše lákavá. Má hodně tajů a zákoutí a nic vám nedá zadarmo. Ale nabízí hodně. Třeba zdravou úctu k sobě, že máte odvahu neplesnivět doma na gauči. Velký respekt k těm, kteří jsou ochotni pro sebe něco dělat bez ohledu na věk nebo pohlaví. Když jsem se jednomu známému svěřil s tím, že jsem se asi ve svých téměř 48 letech zbláznil, protože jsem se rozhodl zase sportovat (cvičení, alpinning, kolo a bůh ví, co ještě) a lituji, že jsem nezačal dřív, řekl mi: „Co blbneš? Lepší pozdě než vůbec." Díky, Aleši.

A tak se loučím i s vámi, milí čtenáři. Věřte, že je lepší začít pozdě než vůbec.