Působila tak pravdivě, že jsem si říkal, zda se fakt nemám otočit a raději tiše zmizet. „Mám tady domluvenou reportáž, zeptejte se hlavní sestry Edity Klavíkové,“ hledám ochranu u své průvodkyně.

Rychle, není čas

To ale na tom, že nemohu na bývalé plicní oddělení jen tak nakráčet, nic nemění. „Musíte se obléci do toho, co máme my,“ vede mne rázná sestra ke stolku. Během chvilky mám na respirátoru ještě druhou roušku, vzápětí na hlavě slušivou čepičku a na rukou gumové rukavice. Bláhově si myslím, že mi někdo s oblékáním pomůže. „To musí každý sám. Tak rychle, rychle, není čas,“ dostávám cenné rady. Připadám si jako dřevo. Asi proto mi přece jen pomůže do gumového pláště, ve kterém se okamžitě začínám potit. Rychle pokračujeme, druhé gumové rukavice, návleky na nohy v ponožkách, protože moje zimní boty jsou moc velké. A nakonec štít z plexiskla. Během tří minut je ze mne panák, který se bojí pohnout, potí se jak v sauně, přes štít nevidí a nemůže dýchat. „Paráda. V tomhle je ta ženská několik hodin denně,“ říkám si v duchu.

Pokud chci ale alespoň krátký rozhovor s některým z pacientů, nic jiného mi nezbývá. To, že jsem třikrát očkovaný je sice hezké, ale v lůně covidu je tato ochrana spíše symbolická.

Bylo mi zle

Ve čtvrtek byla kapacita oddělení 25 pacientů naplněna ze 4/5. Ale i tak sehnat mezi 20 hospitalizovanými s covidem někoho, kdo by řekl svůj příběh, byl nadlidský úkol. „Ti neočkovaní nechtějí mluvit žádný,“ zúžila výběr vrchní sestra Iva Zelinková.

Nakonec jsme ale jednu dobrovolnici našli. Jaroslavu Brabencovou z Malenic přivezla na covidovou jednotku „rychlá“ v úterý. „Asi jsem chytla covid od syna, ale přesně to nevím. Bylo mi zle, horečky a průjem,“ popsala své pocity. Po dvou dnech se ale už cítila mnohem lépe. Zda je to očkováním, neví. „Před tím jsem covid neměla, tak to nemohu posoudit,“ dodala.

Podle hlavní sestry Ivy Zelinkové ale očkování vliv mělo. „Žádný rozumný člověk nemůže tvrdit, že když je očkovaný, nemůže dostat covid. Může a také ho lidé dostávají. Ale očkovaný člověk by měl mít lehčí průběh, což je i případ paní Jaroslavy. Troufnu si tvrdit, že bez očkování by na tom byla mnohem hůř,“ říká Iva Zelinková.

Chvilku jsme si ještě s paní Jaroslavou povídali a po dání slibu, že ji nebudu fotit a přání brzkého uzdravení, jsme se rozloučili.

Následuje svlékání ochranného a krajně nepříjemného obleku. Pocit lehkosti, který se pak dostavil, byl opojný. Zlaté kraťasy a triko! Vím, že je v módě psát o strakonické nemocnici na sociální sítě různé komentáře od normálních názorů po hrubé urážky. Jistě, zážitky může mít každý jiné. Já na to jen říkám – jdi, a zkus si to. Pak mluv.

Modlím se

Závěr reportáže jsem strávil krátkým povídáním s vrchní sestrou Ivou Zelinkovou. Padala slova nejen o únavě materiálu, tedy personálu, ale i změnách v chování pacientů i zdravotníků. „Jsou tu lidé bez očkování a přesto, že mají covid a opravdu jim není dobře, stejně se očkovat nenechají, i když se bojí. Ale chtějí, aby jim bylo dobře už za dva nebo tři dny. Zázraky dělat nelze,“ krčí rameny Iva.

Podle ní je také velmi znát, že žijeme s covidem už dlouho. „Na začátku nebyl nikdo očkovaný a všichni se báli stejně. Teď už to nebezpečí tolik nevnímáme,“ dodala. Zda je to dobře, nebo špatně, posoudit neumí.

Do poloviny listopadu nynější covidové oddělení fungovalo také jako plicní. Markantní nárůst pozitivních pacientů si vyžádal jeho přeměnu na covidovou jednotku. Stejně tak je tom i gynekologické oddělaní a pacienti s velmi těžkým průběhem leží na JIP a ARO. „Je více než jasné, že tohle potrvá i přes Vánoce,“ říká hořkou prognózu Iva Zelenková.

Moje reportáž trvala přibližně půl hodiny. Tedy jen mikrozlomek času. I v okamžiku, kdy píšu tyto řádky, vidím před sebou sestru oblečenou do neforemného žlutého hábitu, který z vás vysává energii po litrech, staré pacienty na lůžkách, kteří věří, že zrovna tohle období přežijí bez následků. Modlím se, aby se nejen jim toto přání splnilo.