Vizitka- Mgr. Josef Samec, narozen 26. července 1947 v Písku, bytem Strakonice.
- Filozofická fakulta UK Praha, obor dějepis – filozofie.
- Je 43 let ženatý – tři dcery, pět vnoučat (šesté přijde na svět v září).

Letos na jaře to bylo 17 let, kdy jsem se seznámil s Josefem Samcem, tehdy zaměstnancem okresu přes památkovou péči. S vlídnými slovy staršího kolegy mne za ním tehdy vypravil sporťák František Třeštík. „Přes památky je Pepa Samec ten nejlepší. Jen za ním zajdi a ničeho se neboj." Zašel jsem za ním a bál se. Ale zbytečně. Pepa patřil a patří mezi ty, kteří mi v mojí profesi pomohli s prvními krůčky a za těch 17 let se mezi námi vyvinulo i určité přátelství. Nechodíme sice spolu na kávu, ani si nevoláme zážitky z dovolené, ale když je třeba, víme o sobě. A tak díky tomu třeba vím, že Josef Samec má stále rád památky, divadlo je jeho velkou láskou a politické názory má stále na úrovni.

Náš rozhovor nelze ani začít jinou otázkou, než jak se máš a co děláš?
Nu, jak se mám… Řekl bych že dobře, přiměřeně věku a sociálnímu postavení důchodce, zdraví chválabohu slouží docela obstojně a dělám tolik věcí najednou, že je asi hned tak na honem všechny nevyjmenuji, takže nuda nehrozí. Co víc si přát?
To máš tak, jakmile se člověk stane důchodcem, zjistí, že existuje tolik činností, které by chtěl ještě stihnout nebo užít a přitom neví, kolik času mu na to ještě zbývá.
Navíc všichni v okolí si myslí, že důchodce má času nazbyt, a tak ho postupně uvrtají do nejrůznějších funkcí. Nejdůležitější mi připadá práce v radě města Strakonice. Tam slovo politika dostává svůj původní význam – správa věcí veřejných. Tomu, čemu se dnes obecně říká politika, se za první republiky říkalo partajničení. To u nás v radě nepěstujeme.
No, a pak jsou tu mé různé záliby, koníčky a oblíbené činnosti, jako je zahrádka, včely, brouzdání s pejskem po lese a různé akce s vnoučaty. A také jsem si splnil jeden dětský sen, i když v takové trošku náhradní podobě. Celé dětství jsem toužil být pilotem, ale opakované záněty středního ucha mi v tom zabránily. Až na stará kolena jsem se dočkal něčeho ještě úchvatnějšího, než je let v letadle.

To zní tajemně…
Manželka mi k šedesátinám koupila tandemový seskok padákem a hned po přistání mi bylo jasné, že to je to pravé a hned následující léto jsem si udělal základní parašutistický výcvik. Ono se sice říká seskok, ale spíše to připomíná let, protože ty moderní padáky se dají řídit a člověk může z patnácti set metrů kroužit skoro tři minuty jako pták, aniž by seděl v nějakém stroji, jen si musí dávat pozor, aby se na závěr trefil na letiště. Taky jsem se jednou tak dlouho kochal, až jsem přistál v kukuřici.

Všeobecně se ví, že tvojí velkou láskou je divadlo. Vzpomínáš si ještě na ten okamžik, kdy jsi začal s touhle múzou randit?
Tak tuhle otázku jsem čekal, proto jsem o divadle zatím nemluvil.
Pominu-li nějaké ty říkánky na školních besídkách, tak první opravdovou roli mi udělil v Blatné pan učitel Josef Šilha. Udělal tehdy s námi žáky blatenské SVVŠ (střední všeobecně vzdělávací škola, dnešní řečí gymnázium) dramatizaci Erbenovy Kytice, já jsem hrál milého ve Svatební košili. Dodneška tu roli umím nazpaměť.

Dalo by se spočítat, kolik her, osudů a rolí jsi na pódiích prožil? A která byla ta, při níž se v tobě tajil dech?
Tak to je na delší souboj s pamětí. V Blatné to byly menší role v RUR a Lucerně, obojí ještě s Josefem Šilhou, pak s Maxem Šrajnerem zase Lucerna a Švejk, mezi tím v letech 1966 a 1967 jsme měli takový prázdninový soubor Vagace, s ním jsme hráli Vyšinutou hrdličku od Radima Vašinky a Past od Roberta Thomase.
Na vojně jsem hrál v rámci ASUT (Armádní soutěž umělecké tvořivosti) . Když jsem, už jako ženáč, přišel do Strakonic, tak jsem se chvíli rozkoukával a jednou se mě Zdeněk Fál, který v té době pracoval na hradě, stejně jako já, zeptal, jestli nevím o nějaké mladé holce, která umí zpívat. Tak jsem mu přivedl moji dceru Janu. V té době se hodně dělaly operety a zpěvohry, ona do nich krásně zapadla a já jsem jim pomáhal stavět a stěhovat kulisy a rekvizity. Postupně jsem začal dostávat takzvané štěky a časem i větší role. Když si tak protáčím mozkové závity, tak se mi vybavuje něco přes dvacet rolí.
Dech by se měl tajit spíš divákům než herci. Mně se tají vždycky před každým představením, mám takovou trému, až mám pocit, že umřu.

Nic na tomto světě není zadarmo. Takže co ti divadlo dalo a co vzalo?
Divadlo dává neskutečné bohatství. Asi největším zážitkem je, když během představení občas mrkneš do očí diváků a vidíš, že je hra chytila. No, a pak závěrečný potlesk a děkovačka.
Divadelní soubor je navíc obrovská parta, ve které není nouze o legraci a skutečné kamarádství.
A co mi vzalo? Myslím, že nic. Jinak je to asi u profesionálních herců, kteří přes den zkoušejí nebo natáčejí a večer co večer hrají a nemají pak čas na rodinu. U nás je to jinak, amatérské divadlo mi nesežere všechen čas a navíc naše rodina je celá praštěná kulisou. Hrála s námi má dcera Jana i vnoučata Kačenka, Majdalénka, Martin a Honza.

Vzpomeneš na konkrétní přátele, které jsi po dobu svého ochotničení poznal a zkřížil s nimi svoji cestu?
Těch bylo moc, snad desítky a vesměs dobří parťáci a herci. Nechtěl bych jmenovat a při tom někoho vynechat, ale neubráním se vzpomínce na nedávno zemřelého Honzu Nového.
Prožil jsem s ním skutečný herecký zážitek, když jsme v komedii Doba kamenná hráli dvojici vykuků, kteří uměli různými sliby a jakoby kouzly ovlivňovat pravěkou tlupu ve svůj prospěch. Měli jsme v té hře čtyři vystoupení na forbíně, což je takový specifický útvar, kdy se dva herci octnou před oponou, bez nápovědy, odkázáni jeden na druhého.
A s Honzou to byla skvělá souhra, ani jsme se na sebe nemuseli dívat a už jsme cítili, že ten druhý se blíží k borovici (výpadku paměti) a je třeba ho okolo ní převést na ten správný bod v textu. Tuto službu jsme si prokazovali navzájem. Oba jsme přesně věděli, co a proč hrajeme a tak to nebyl žádný problém. Za tuto postavu se mi taky dostalo nejvyššího ocenění. Nebylo to na žádném festivalu ani přehlídce, ale v odpoledním představení v Horažďovicích. Když jsme na závěr pronesli dvojhlasně „Nám dvěma se bude vždycky dařit dobře" ozvalo se z publika „Hele, Paroubek s Topolánkem".

Pokud bys měl popsat princip a význam ochotnického divadla divadelním žargonem, jak by toto vyznání vypadalo?
Asi nějak tak, jako že se jdeme trochu producírovat, trochu si zablbnout a hlavně potěšit diváky.

Má ochotnické divadlo ještě nějakou budoucnost?
Určitě! Je potěšitelné, že divadlo, jak profesionální, tak amatérské, ač se to v určité době nezdálo, stále žije a mám pocit, že stále košatěji.

Další tvojí láskou je historie. Když jsme se poznali, pracoval jsi na okresním úřadu jako památkář. Jaká byla tato životní etapa?
S historií jsem profesionálně pracoval už předtím, byl jsem 11 let ředitelem Okresního archivu ve Strakonicích. Archivnictví má to kouzlo, že pracuješ s dokumenty z nějaké doby a máš vše bez různých tendenčních komentářů či interpretací. Když si dáš opravdu práci a čas, respektive spoustu času, můžeš si udělat poměrně věrný obrázek toho či onoho historického procesu.
A co se týče památek, to je taková obdoba archivnictví, jenže v hmotné podobě. Krutý rozdíl je v tom, že zatímco archiválie jsou nedotknutelné, tak památky zubem času chátrají a co je ještě horšího, jejich majitelé je často chtějí „modernizovat" či přestavovat. Z památkářského pohledu jsou proto nejvděčnější kostely – nikdy jsem se nesetkal s farářem, který by chtěl dávat na kostel plastová okna nebo břízolitovou omítku, natož pak budovat podkroví se střešními okny.
Mne ale ze všeho nejvíc bere u srdce lidová architektura. To je tak: chrámy, hrady a zámky najdeš po celé Evropě, ale selské baroko a spoustu kapliček a božích muk v polích jen tady u nás.

Proč ses rozhodl věnovat památkám? Čím tě tak přitahovaly a přitahují?
Je to otisk určitých etap v naší historii, dědictví po našich předchůdcích a hlavně duch domova.

Pojďme trochu do soukromí. Co tě v poslední době rozveselilo a pobavilo? Ale pokud možno, nemontujme do toho politiku.
Moje šestiletá vnučka Eliška, když po zhlédnutí Strakonického dudáka prohlásila „Nejlepší byly ty lesní žíněnky."

A naopak – co tě rozesmutnilo?
Jednoznačně odchod Honzy Nového.
Dost těžko si tě lze představit bez tvé dýmky. Ale zkusme si tě představit například s knihou a sklenkou něčeho dobrého. Jakou knihu nebo žánr máš rád a co by sis k této pohodě dopřál k pití?
Mými nejoblíbenějšími autory jsou Karel Čapek a Ota Pavel, od nich jsem přečetl asi všechno, z cizích pak Hemingway, Puškin, Lermontov, ale musel bych vyjmenovat celou řadu dalších, mezi něž patří 
i Švejk a Bible.
Mám doma jednu stěnu celou zaplněnou regály s knihami a jen mě mrzí, že dnešní mladá generace moc nečte, protože tam mám spoustu knížek, které jsem hltal už od dětství. Dýmku a kávu užívám k novinám, při čtení knížky by mi káva vystydla a dýmka vyhasla.

Jsi strakonický patriot. Co se ti na Strakonicích líbí a co bys naopak chtěl změnit?
Naše město je zasazeno do krásné krajiny, během posledních let rozkvetlo novými fasádami, zelení a květinovými záhony, žijí zde převážně příjemní lidé. Nejvíc mi vadí ten průtah s kamiony Komenského ulicí. Snad už se blýská na lepší časy.

Kdybys měl jediné přání, které by ti někdo dokázal splnit, jaké by bylo?
Je to, zdá se, spíše zbožné přání, ale chtěl bych se dožít skutečně kvalitního divadelního sálu.

Máš svoje životní krédo?
Hm, krédo… Prostě se snažím žít jako člověk, chápat druhé, zkrátka být členem lidského společenství.

Jak ho vidím jáJak už jsem psal v úvodu, známe se s Pepou Samcem 17 let. Snad mne to alespoň trochu omlouvá, že si dovoluji vést rozhovor v tykání.
Kdybych měl popsat, jak Josefa vidím já, nebylo by to tak jednoduché. Ale jedno vím určitě – je to velmi vzdělaný člověk, který umí být i náležitě sarkastický až ironický. Ale umí to s náležitou grácií a člověk se musí zamyslet nad tím, kam míří. Hodně lidí by se od něj mělo učit – včetně prezidenta Miloše Zemana.
Brzy oslaví Josef Samec 66. narozeniny. Přeji mu tedy už nyní hodně zdraví, pohody a radosti ze života. Jak poznáte z rozhovoru, příležitostí k tomu má opravdu hodně.