Ačkoliv jdu domů od koní unavená, v ušmudlaných rajtkách a s nohama výrazně připomínajícíma tvar písmene O, spokojeně se usmívám. Ten, kdo řekl, že nejkrásnější svět je ten, který leží mezi koňskýma ušima, měl absolutní pravdu. A to i navzdory tomu, že koňákův den začíná v sedm hodin ráno a s vidlemi v ruce.

Koně voní
Jednoho květnového dne jsem se zkrátka rozhodla, že novinařinu pověsím na skobu a zkusím si být jeden den pracovníkem stájí. V sedm hodin ráno mě ve Stáji Polák ve Strakonicích vítá několikanásobná mistryně v parkuru Lucie Poláková. „Jak si dnešní den představuješ?" ptá se mě hned mezi vraty. Jelikož ke koním tíhnu snad už od plínek, mám vizi jasnou – nakrmit šemíky, vykydat boxy, vzít koně na pastvu, pod sedlo, vyčistit výstroj,…
A tak netrvá dlouho a už mi Patrik Meixner, můj stájový parťák a dlouholetý známý, kterého jsem roky neviděla, nese nářadí. „Chceš vidle, nebo probíračky?" dává mi vybrat. Beru vidle a o první vykydání boxu se dělíme. Pak si oba vezmeme náčiní svoje a čistíme jeden box po druhém. Vybrat hnůj, navézt slámu, vybrat hnůj navézt slámu. Pro normální smrtelníky nic moc romantika, ale pro nás od koní jsou tahle rána kouzelná. Venku zpívají ptáci, za zády slyšíte spokojené chroupání sena a všude se line ta vůně koňských žíní. Ačkoliv na to, zda koně voní, existují různé teorie. Neexistuje snad však koňák, který by tvrdil, že nevoní.

Ticho a klid
Zatímco měníme hnůj za čerstvou slámu, vzpomínáme s Patrikem na doby, kdy jsme oba pracovali ve stájích na Písecku. A že už je to let. Ale až teď zjišťuji, že Patrik je vyučený kameník. Otázka, proč je u koní, tak byla nasnadě. „Mám rád tady ten klid a pohodu," říká bez zaváhání. Musím mu dát za pravdu. I když práce kolem koní není procházka růžovou zahradou. Člověk u koní tráví drtivou většinu času, v létě, v zimě, v dešti, prakticky nezná marození nebo dovolenou. Nemůže ráno rozlepit oči a říct si: Dneska se mi nechce, tak nikam nejdu.
Když s Patrikem vykydáme boxy a uklidíme stáje, vyvedeme některé koně na pastvu. Pak mě čeká práce v sedle pod Lucčiným vedením. „Vezmeš si tady Eve," ukazuje Lucka směrem k hnědé kobylce.

Krev, pot a slzy
Nejprve je třeba ji vyčistit, a tak beru gumové hřbílko a kartáč a jdu na věc. Eve si péči očividně užívá. Nakonec vyčistit kopyta a jde se sedlat.
Podsedlovou dečku, sedlo, uzdečku, martingal, kamaše. Chvílemi si připadám, že zdobím vánoční stromeček. Když přeperu i nánosník, který na první pokus zapnu špatně, můžu vyrážet na jízdárnu.
V sedle sedím asi po třičtvrtě roce a taky to podle toho vypadá. Hadrový panák by vlál asi o něco méně. „Paty dolů, ramena dozadu, hlídej vnější otěž, klidnou ruku, holeň, holeň, holeň," hrne na mě Lucka připomínky. Za tak školácké chyby bych si nejraději jednu plácla. Nebo dvě.
Po půl hodině necítím zadek, zato cítím ostrou bolest kolenou a potím krev. Když jde kůň rovně, je to celkem brnkačka. Když ale kruh nemá vypadat jak šiška, jeden se nadře. Eve to ale nese statečně. A Lucka taky.
Po tréninku mě čeká jeden z posledních důležitých úkolů – slézt z koně dolů. Jakž takž se z něj sesunu, ale připadám si, jak kdybych na něm seděla stále. Ještě několik dlouhých minut chodím v mírném podřepu a s nohama od sebe. To máš za to, že nejezdíš, vynadám si v duchu, zatímco Eve odsedlávám. „Ještě jí opláchni nohy a namaž kopyta," volá na mě Lucka. Pak vracím Eve zpátky do boxu.

Poníci i skokani
Pro tuhle chvíli moje práce ve stáji končí. Hodiny ukazují asi jedenáct. Od Lucky dostávám volno, zpátky do práce se vracím na třetí hodinu. To se na jízdárnu seběhnou Lucčini žáci, čeká je trénink.
Než ale stáje opustím a hodím na chvíli nohy nahoru, ještě na Lucce vyzvídám. „Ke koním jsem přišla asi v devíti letech," vzpomíná na své začátky. „Asi ve čtrnácti jsem se dala na parkur, měla několik koní a jezdila trénovat i desítky kilometrů daleko. Pak, v roce 2000, když jsem se vrátila ze stáže v USA, jako překvapení jsem tu měla rozestavěné stáje. Bylo to zkrátka praktičtější," dodává s úsměvem. Jo, taky bych takové překvápko brala. Ale když zvážím i finanční stránku věci, vrátím se nohama zpátky na zem.
Za ty roky, co Lucka jezdí, vystřídala několik koní. Sama si pamatuji především Rainbow Star, kobylku, se kterou Lucka pózovala na obálce časopisu Jezdectví, když vyhrála titul mistryně republiky v parkuru. Vzápětí se dozvídám, že Rainbow už běhá po věčných pastvinách. Přiznávám, je mi z toho smutno ještě doma.

Láska někdy bolí
Ve tři hodiny jsem znova ve stájích. Tam potkávám osmiletou Elišku Brabcovou, jak připravuje pony klisnu Isabelu. „Moc se těším," říká mi. Pod vedením Lucky Polákové jezdí dva roky.
Než se však do sedla vyhoupla, dostala od Isabely do zubů. Se slzičkami na krajíčku si z lekce ponese důležitý poznatek, a sice, že před koněm se nestojí. Statečně však svůj trénink absolvovala. Její nezdolnost mě v myšlenkách vrátila do doby, kdy jsem se po tvrdých setkáních s matičkou zemí škrábala zpět do sedla. Láska někdy zkrátka bolí.
Po Elišce jde trénovat patnáctiletá Sára Marášková s Colomanem – T. Ta už se vrhne na parkur, což je tak trochu vyšší dívčí. „Máš to na tři cvalové, na co čekáš," volá na ni Lucka, zatímco Sára zdolává asi metr deset vysoké překážky. Celkem s lehkostí. I ze země je to příjemná podívaná. „Sára tu jezdí asi tři a půl roku, začínala naprosto od začátku. Když sem přišla, neuměla nic," svěřuje mi Lucka. Musím uznat, že obě odvedly obrovský kus práce.
Tréninky skončily a spolu s nimi i můj den v kůži koňáka. V půl šesté se loučím s Luckou, Patrikem i těmi ufrkanými sametovými čumáčky. Byla to místy opravdu dřina, ale krásná.