Dlouhé roky ses zabýval bojovými sporty, mohl bys o nich pár větami pohovořit?
Bojové sporty mi hodně daly. Poznal jsem pravé já spousty lidí, jejich charaktery. Myslím, že ten, kdo chce být dobrý v bojových uměních, musí se s tím narodit. Člověk musí mít talent a dál ho rozvíjet. U těchto sportů jde především o práci s lidmi a jejich formování.

Zajímavé, mohl by ses pochlubit nějakým atypickým bojovým sportem?
Čtenáře by možná mohlo zajímat jedno japonské umění, kterým se dodnes řídím – umění meče. Toto umění by se dalo popsat jako cesta, životní pouť, která nás učí a vychovává. Od toho se odvíjí vlastnosti, charakter: úcta, vystupování, práce s emocemi a komunikace s člověkem. Lidé v dnešní době touží po extrémní tvrdosti. Chtějí vypadat tvrdě a každého chtějí přeprat. Pro mne je násilí poslední cesta. To pravé umění je v tom člověka zpracovat a násilí se zcela vyhnout.

Netajíš se tím, že máš rád tvrdší muziku. Hraješ teď v nějaké kapele?
Hudba je takový ventil člověka. Díky hudbě se člověk maximálně otevře a vybije. Hraji v kapele na kytaru, snažíme se o výpravný metal a naše texty jsou inspirovány láskou a životními osudy. Hudba se se mnou táhne už od dětství, ale až teď přišel okamžik, kdy se jí věnuji opravdu naplno.

Co ty a podnikání?
Díky zkušenostem s lidmi jsem se nebál pustit do otevření baru Caesar (tehdejší Pinto). Akorát by to chtělo větší zájem od veřejnosti. Chodí sem spousta mladých lidí, ale převážně o víkendu. Do budoucna bych zde chtěl udělat hudební klub.

Řídíš se nějakým mottem, kterým bys nás všechny obohatil?
I když to na první pohled tak nevypadá, nikdy není pozdě cokoli napravit nebo předělat.