Když jsem požádal Marii Topínkovou o rozhovor, který se měl týkat vzpomínek na prvorepublikovou letní plovárnu, podívala se mne zkoumavým pohledem, usmála se a první větou mi poněkud vyrazila dech: „Proč ne, mladíku." Zasmál jsem se a jen tak mimochodem připomenul, že „mladíkovi" bylo nedávno 50 let. Mávnutí ruky a shovívavý úsměv byly jasnou odpovědí.

Domluvili jsme si termín, v daný den a hodinu jsem přišel pro tuto noblesní dámu přímo domů a doprovodil ji do kavárny, kde vznikl tento rozhovor. A mohu bez uzardění a výčitek přiznat, že právě setkání s Marií Topínkovou patří mezi moje největší a nejpříjemnější zážitky poslední doby. I když to není zvykem, rád bych Marii Topínkové poděkoval za rozhovor už na jeho začátku a zároveň jí popřál k nadcházejícím oslavám narozenin nejen hodně zdraví, ale i elánu a životní modrosti, které by jí mohlo závidět mnoho mladších lidí.

I když jsme se sešli kvůli vzpomínání na první letní plovárnu nad Pětikolským jezem, jedna věc mi straší v hlavě víc. Na jedné z fotografií, kde jste jako dívka se svojí maminkou a bratrem, je napsáno: „Zima 1944. S maminkou a bratrem. Tuto fotografii jsme posílali tatínkovi do koncentráku." Váš tatínek byl v koncentračním táboře?

Ano, myslím, že něco přes rok. Bylo to někde v severním Německu.

Jak se tam dostal?

Víte, tatínek dělal na okrese a moc si na pusu pozor nedával. Říkal, co si myslí.

Vrátil se v pořádku?

I ten rok mu podlomil zdraví. Když se vrátil, někdy o tom mluvil, ale bylo vidět, že chce zapomenout. Zažil tam hrozné věci.

Nechme tuto smutnou historii spát. První letní plovárna vznikla ve Strakonicích někdy mezi roky 1918 a 1920. Vy jste se narodila v roce 1923. Jak si plovárnu vybavujete?

A víte, že moc ne? Myslím, že první vzpomínky jsou tak z doby, kdy mi bylo asi deset let.

Jaká byla první plovárna?

Myslím si, že na tu dobu byla dost pokroková. Měl ji soukromník, pan Bechyňský, který se fakt snažil, aby přilákal lidi.

Vzpomínat, kdo na plovárnu chodil?

Zpočátku skoro nikdo, protože to byla novinka. V deseti letech jsem nepoznala, jací lidé ji pak začali navštěvovat. My se chodili prostě koupat a já se tam naučila plavat.

Holka od Otavy, a naučila jste se plavat až v deseti letech?

Do té doby šla plovárna tak nějak mimo mne. Nerada přiznávám, ale byla jsem rozmazlená z domova. Dlouho, skoro deset let, jsem byla jedináček. Také jsem byla nemocná na průdušky. A tak doktor Dejml rodičům doporučil, že bych měla jet do Itálie. Jenomže jsem tam byla sama z rodiny, protože maminka čekala bráchu. A já to nevěděla. Když jsem se vrátila z Itálie, byl brácha na světě.

V Itálii jsem byla se známou mých rodičů, paní Holou, která jela do Itálie se synem a vzala mne sebou. Měla mne hlídat, abych nikam nevlezla.

Vzpomínáte, jaké vybavení plovárna měla? Co jste měli k dispozici?

Mohli jsme si například vypůjčit duši a učit se v ní plavat. Pan Bechyňský fungoval i jako plavčík.

Jaké se tenkrát nosily plavky?

Ženy pouze jednodílné a muži takové normální, které vypadaly jako trenýrky.

Celý život vás provázela jedna velká láska cvičení. Proto jste také byla, a stále jste, zapálenou sokolkou. Mělo vliv na vaše rozhodnutí i to, že jste se naučila plavat?

Nad tím jsem moc nepřemýšlela, ale pokud mne někdo ovlivnil, byl to náš tatínek. Tatínek byl členem výboru a do sokola mne přivedl. A já hned byla ve svém živlu, protože jsme stále cvičili, a to mne hodně bavilo. Cvičili jsme dvakrát v týdnu.

V roce 1935 mělo dojít k přestavbě plovárny a po válce už její provoz prakticky skončil. Pamatujete si na tu dobu?

Na přestavbu ne. Myslím, že přes válku ještě fungovala, ale po roce 1945 už ne. Ani nevím proč. Ale pak skončila, později vznikla tady půjčovna loděk a kolem roku 1970 zanikla i tato půjčovna. V roce 1972 vyrostl krytý plavecký stadion na Křemelce a v roce 1973 byl otevřen venkovní areál.

Chodila jste plavat i tam?

Jistě, ale málokdo už ví, že jak je letní areál, tak bylo před jeho výstavbou sokolské hřiště. To dokonce stavěl náš taťka. Doma neudělal manuálně nic, ale na hřišti dělal všechno. Taková byla většina sokolů.

Kam jste pak chodili cvičit?

Jen do sokolovny. Pak zrušili i sokol jako takový, ale v srdci jsem sokolkou celý život.

I teď. Jezdila jste také na sokolské lety?

Jistě! V roce 1938 jsem byla jako dorostenka, pak jsem byla v roce 1948. Měly vždy úžasnou atmosféru.

Cvičení vás provází doslova celý život, že.

To ano. Ale naposledy jsem cvičila před dvěma lety. Prostná a kruhy. Jenže pak jsem dostala infarkt a musel jsem trochu ubrat. Ale díky cvičení se cítím stále mladě. I přes svůj věk.

A jak se udržujete nyní?

Moc se nepřecpávám, nesleduji politiku a navíc mám hodného syna, který se o mne stará. Nic mi nechybí.