Na obvodním oddělení ve Volyni slouží 16 policistů, ženy jsou dvě. Během její kariéry jí šlo o život, když se pustila na stopu nebezpečného pachatele loupežného přepadení, za což získala medaili za statečnost. Stala se také dárkyní kostní dřeně, čímž zachránila život.

Co dělá, vždy dotáhne do konce. Třetí sen, který by si ráda splnila, se týká jejího téměř profesionálního koníčku. Věnuje se kynologii a jejím srdečním plemenem se stal lovecký bloodhound. Se svou fenou by ráda vypátrala pohřešovanou osobu. „To by byl pomyslný třetí zářez na pažbu. Pak už bych mohla v klidu odejít do důchodu,“ smála se modrooká blondýna.

Jak jste se dostala k policejní práci?

close Policistka Eva Ulmová na služebně ve Volyni se svou fenkou loveckého psa bloodhound, čtyřměsíční Odettou. info Zdroj: Deník/VLP Externista zoom_in Policistka Eva Ulmová. Pocházím z Nymburka, vystudovala jsem Vysokou školu zemědělskou v Praze. Pak jsem se přestěhovala na Strakonicko, odkud pocházel otec. Mám dvě děti, po mateřské jsem nastoupila jako zootechnička do zemědělského družstva, později jsem dělala účetní. K policii jsem šla s romantickou představou, že budu dělat psovodku. Ve služebním poměru jsem od roku 2004, nejprve jsem fungovala na okresním ředitelství, pak jsem šla na půlroční stáž na obvodní oddělení do Volyně a už jsem tu zůstala. Nejdříve jsem byla řadová policistka a letos v červenci to bude už jedenáct let, co jsem zástupce vedoucího.

Jak vypadá váš pracovní den?

Dělám všechno, věnuji se kancelářské práci, odbavuji datovou schránku, vyřizuji poštu. Hlavní náplní je ale trestní a přestupkové řízení. Někdy jsem i součástí výjezdu a musím nastoupit na dvanácti, respektive čtyřiadvacetihodinovou službu. To je specifikum menších oddělení - když je potřeba, umíme se vzájemně zastoupit.

Je důležitý ženský element v policejním kolektivu?

Osobně si myslím, že minimálně jedna či dvě ženy by na oddělení měly být. Jsou důležité při preventivní činnosti, práci s dětmi, v případech páchání domácího násilí na ženách. Tam je podle mě lepší, když se tomu věnují právě ženy. Máme větší empatické schopnosti a ženy se raději při výpovědi svěří ženě, před mužem se stydí. Hlavně, když mají popsat skutek detailněji a vyjádřit třeba i vulgární, perverzní a sexistické výrazy, které jejich partner použil. To vše je velmi důležité zaznamenat do spisu.

Šlo vám někdy o život?

Musím přiznat, že ano. Šlo o případ loupežného přepadení banky ve Volyni v roce 2008. Pachateli se přezdívalo skokan, protože byl štíhlý a dokázal překonat přes dva metry vysokou stěnu přepážky v bance. K loupeži došlo dvakrát za sebou v dubnu a květnu. Pracovala jsem tenkrát ještě jako řadová, měla jsem zrovna výslech. Výslech jsem ukončila a chystala jsem se k odchodu, když zavolal kolega a sdělil mi, že svědek první loupeže viděl znovu pachatele ve městě. Vyrazila jsem na místo, vzala jsem svědka do vozidla a rozjela se po městě, zastavila jsem u jedné hospody. Zrovna před ní parkovalo auto pachatele, u kterého stál mladý muž. Vlastně spolupachatel, to jsem ale v té chvíli nevěděla. Pachatel vyběhl z banky, běžel k hospodě a před námi naskočil do auta na místo spolujezdce a my ho začali sledovat. Po krátké chvíli auto zastavilo, spolujezdec vyběhl z auta a teleskopickým obuškem mi rozbil čelní sklo. Byl to docela adrenalin. Naštěstí se nikomu nic nestalo. Volala jsem operačnímu důstojníkovi, předala mu informace. Ono totiž mým hlavním cílem bylo zjistit registrační a tovární značku vozidla a směr, kam řidič jel. Na základě informací, které jsem předala operačnímu, byli pachatelé ve velmi krátké době zadrženi. Druhý den byla rekognice, což je způsob dokazování v trestním řízení, jejím smyslem je znovupoznání osob či věcí. Za toto dobrodružství jsem dostala medaili za statečnost. Vlastně to byla i shoda náhod, byla jsem včas na správném místě.

Co je důležité pro vaši práci?

Určitě místní znalost. Stalo se mi třeba, že jsem přijela z práce a na návsi naší vesničky jsem uviděla cizího chlapa. Měl v uších takové ty náušnice, tunely do ucha. U sebe měl kartonovou ceduli s nápisem Kamkoliv. Nedalo mi to, a tak jsem za ním došla, ať se identifikuje. Nakonec jsem zjistila, že byl v celostátním pátrání. Hodně se řídím instinktem a intuicí.

Jaká je typická trestná činnost pro váš obvod?

Volyně je malé město, má i s osadami asi tři tisíce obyvatel. Máme tu sezonní turismus, s tím se tu občas vyskytuje zvýšená přestupková činnost třeba v oblasti dopravy. Odhaduji, že majetková kriminalita s ohledem na současnou situaci začne přibývat. Teď hlavně frčí IT podvody. Zloději jsou asi línější, ale sofistikovanější. Občas tu máme nějaké krádeže pohonných hmot. Výtržnictví zaznamenáváme v menší míře než dřív. Na druhou stranu agresivita mezi lidmi roste, to přikládám frustraci z covidových opatření a nyní i z válečného konfliktu na Ukrajině. Máme tu také rozsáhlou rekreační oblast, provádíme kontrolu chatových osad, a to hlavně v zimě.

Máte nějakou humornou historku?

Měli jsme tu takovou kauzu v roce 2015. Šlo o nahlášení krádeže hub z pařezu. Jednalo se o neoplocený volně přístupný pozemek, kdy měl majitel pocit, že mu přes noc někdo houby ukradl. Na místě jsme potom ohledáním zjistili, že plodnice byly už staré a rozložily se. Tato informace vyšla potom v policejních perličkách.

Dostála jste také heslu Pomáhat a chránit i ve svém osobním životě?

Dostala jsem několik ocenění za dárcovství kostní dřeně. Byla jsem asi osm let v registru a pak se mi ozvali z nemocnice v Plzni, že našli shodu vzácných faktorů. Šlo o mladou maminku s malými dětmi, a tak jsem neváhala, podstoupila potřebná vyšetření, chodila na injekce. Pak to bylo hrozně rychlé, asi jí bylo špatně, protože byl domluvený pozdější termín, ale oni volali a já musela přijet téměř okamžitě. Krvetvorné buňky mi odebrali na separátoru. Dvakrát jsem pak ještě nemocnici kontaktovala, jestli to dobře dopadlo, naposledy před dvěma lety. A dopadlo to dobře. 

Jaké máte koníčky?

Relaxuji tak, že pracuji doma. Bydlím na vesnici, máme velkou zahradu, kde je pořád co dělat. Zavařuji, chovám psy a dělám mantrailing, což je metoda výcviku stopařských psů. Ráda čtu a pletu, u toho si psychicky odpočinu. Nejvíc si oddechnu u pěkného dokumentu nebo detektivky, říkám jim instruktážní videa, s pletením v ruce.

Psi jsou vaše vášeň?

Ano, máme i kocoura, králíky, slepice, indické běžce. Mojí láskou jsou ale psi. Prvního jsem si pořídila v osmnácti. Od té doby se chovu a výcviku věnuji nepřetržitě. Jezdím i na psí tábory. Mým favoritem je lovecká rasa bloodhound, která pochází z Belgie. Mám pětiletou fenku Kali, a teď jsem si k ní pořídila štěně Odettu, které budou čtyři měsíce. Víkendy trávím na trénincích.

Máte nějaký sen, který byste si chtěla splnit?

Ano, mám velký. Týká se mého psího koníčka. Moje psí slečny a já intenzivně trénujeme. Mým snem je zúročit roky dřiny  a najít ztracené dítě nebo seniora. To by pak byl ten třetí zářez na pažbu.

Co vás na vaší práci baví? Jak byste zaujala případné nové adepty do služebního poměru u policie?

Není to žádná nuda, každá kauza je jiná. Jsou to lidské příběhy, které jsou místy docela drsné. Člověk se pokaždé věnuje něčemu jinému, není to rutinní práce. Těší mě, že mohu pomáhat. Řešila jsem třeba případy podvodníků, takových těch šmejdů pořádajících předváděčky s hrnci. Podařilo se mi pomoci starším manželům, kterým vrátili peníze. Největší radost mám, když dostanu nějakého lumpa před soud a vyhraje spravedlnost.

Takže je to práce i pro cílevědomé lidi?

Určitě. Jdu si za svým. Jako zpracovatelka jsem se každou kauzu snažila dotáhnout do konce, tedy dostat pachatele před soud. To jsem pak měla pocit dobře vykonané práce a uspokojení.

Vzpomněla byste si ještě na nějaké výhody?

Pro hodně lidí je dobré, že mohou vykonávat zaměstnání v blízkosti bydliště. Není třeba nikam daleko dojíždět, služebna policie je skoro v každém větším městě. Navíc místní mají nejlepší přehled v lokalitě bydliště.