Ve službě je velitel Sboru dobrovolných hasičů Bavorov Jan Kopecký už více než týden. Když není zrovna s jednotkou v terénu nebo na hasičské stanici, je dvacet čtyři hodin denně na telefonu. „Jestli je to náročné? Je a není," říká.
Když se v neděli Blanice vylila z břehů, zpočátku na hasičárně bydlel i s členy své jednotky. Navzájem jsou si kolegy, přáteli i jakýmsi dopingem. Na otázku, co ho v těchto náročných dnech drží při životě, odpovídá pohotově: „Legrace. Máme mezi sebou vtipálky. Ti vydrží bez ustání vyprávět vtipy a to mě nabíjí," vypráví. Náročný týden na něm vskutku vidět není.
Když se ale rozpovídá o svém týmu, objeví se ve tváři statného chlapíka slzy. Tak trochu pod tíhou okolností, ale především dojetím. „Promiňte," omlouvá se Jan Kopecký, který bavorovským dobrovolným hasičům velí už od roku 1990. Na to, jak jeho jednotka funguje, je patřičně hrdý. „Víte, mám tu šedesátileté hasiče i dvacátníky. Všichni si perfektně rozumíme," povídá. Z toho, co vypráví, je vidět, že se na sebe mohou všichni spolehnout. Ví, že se podpoří, když bude potřeba. Že jsou tu nejen pro lidi postižené neúprosným živlem, ale také pro sebe. Jsou rodina. Hasičina pro ně není jen koníček. Je to poslání.