Do poslední chvíle nevidíte ani vodu, natož hausbóty. A přece tu někde jsou, má jich tu být kolem sedmdesáti. Avšak zelená houština kolem zátoky pod Pernekem je dobře ukrývá.

Na lipenském jezeře dnes spatříte plout všelijaká plavidla, avšak hausbóty mezi nimi nenajdete. Přesto na Lipně existují, ovšem kupodivu stojí na suchu, a to v současnosti doslova.

„Normálně voda dosahuje až sem," ukazuje Pavel Fousek z Českých Budějovic, majitel jednoho ze skupiny asi deseti hausbótů poblíž osady Hory. Podle toho, co ukazuje, voda zpravidla jeho hausbót ze tří čtvrtin obklopuje. Teď je to však od hausbótu k vodě několik metrů. Hausbót je otočen čelem k ní. Na přídi má cosi jako verandičku, z níž vede žebřík téměř kolmo dolů. Teď už je to jasné, tudy Pavel Fousek jindy leze rovnou do vody. Nyní se pod žebříkem rozkládá pouze písečný břeh pomalu prorůstající travinami.

Z přídě se vstupuje dovnitř po několika schodech dolů do obytné části. Je obložená dřevem, má předsíňku a ač tu není mnoho místa, nic tam nechybí. Kuchyňská linka, kamna, stůl, až úplně vzadu postel se zatahovacím závěsem. „Mám tu i suché WC," říká Pavel Fousek s úsměvem. Hausbót musí být průchozí z obou stran, to pro případ, kdyby se loď potápěla, aby posádka měla kudy uniknout. „Jsem tady od jara do podzimu a často tu pobývám i v zimě. Jdu na běžky nebo bruslit."

Pavel Fousek se svým hausbótem již na vodě nejezdil, ale v mládí, když hausbót jeho ještě nebyl, zažil dobu, kdy loď brázdila vody Lipna. „To bylo fajn, jezdili jsme po celém Lipně. Když přišla bouřka, s lodí to házelo, ale to víte, když je člověk mladý, je každý udata. Mořskou nemocí jsem nikdy netrpěl, ale holky byly vždycky moc rády, že už jsme konečně na břehu. Ona se totiž loď během bouřky a větru nejenom houpe, ale také točí kolem kotvy. Ta je u hausbótu na přídi, ale dnes už ji nemám," vyprávěl majitel hausbótu. „I teď, když hausbót stojí na břehu a je bouřka, voda z Lipna lítá až přes hausbót."

Když s hausbótem křižovali Lipno, což bylo v době, kdy se ještě na Lipně směly používat spalovací motory, koupali se, kde chtěli, skákali do vody rovnou z hausbótu. „Nebo jsme jeli na ryby. Ale ty se směly chytat teprve až po ukotvení lodi."

Božský klid

Byl večer, hladina rovná jako zrcadlo, začínalo se smrákat. Pavel Fousek se posadil k ohništi na břehu, obklopeném dřevěnými lavičkami. Za ním se pod stromy rozkládá dokonale sestřižený trávník.„Je tady božský klid. Co mi tu chybí? Tohle ohniště je zhruba pro deset hausbótů. Dřív každá loď měla svoje, ale museli jsme to omezit," říká.

Na lodi bydlí sám, ale ne tak docela. Hausbót s ním sdílí papoušek žako jménem Kubík. S ním si Pavel Fousek i poklábosí, Kuba totiž umí mluvit a Pavel Fousek se nebojí pustit ho z klece i venku před hausbótem. „Já jsem u ohně, Kuba sedí na špalku a povídáme si. Říká třeba: Pojedeme na Lipínko! Budeme se koupat. Uvaříme si polívčičku! Soused si ho natáčel a čtvrt hodiny nezavřel hubu."
A co Pavel Fousek dělá celý den? „Ráno v pět vstanu a jdu třeba na ryby. Před čtrnácti dny jsem tu chytil patnáctikilového kapra. Ale zase pustil, já ryby nejím. Dneska jsem byl na houbách. Na loďce jsem přejel na druhou stranu a tam je hub, přinesl jsem hřiby a lišky."

O setkání s okolními zvířecími obyvateli nemá nouzi. „Třeba sem na druhou stranu přeplavou srny. Jindy potkáte divočáky. Jednou, když jsem na druhé straně sbíral lišky, přešly nedaleko ode mě dvě bachyně se selaty. Byl jsem zrovna skrčený, ani jsem nemuknul, protože by se mi to mohlo stát osudný. V zimě chodí lišky přes led, i divočáci, ale na jaře se někdy pod nimi propadne a pak se utopí. A vidíte? Ten zajíc, co právě přihopkal, tu bydlí někde pod hausbótem. Kolikrát přijde až k ohni."