Jak a kdy jste se k házené dostal? Co sehrálo roli v tom, že jste si vybral právě tento druh sportu?
Vyrůstal jsem v ulici Svatopluka Čecha, která byla ze tří stran slepá a stala se místem našich dětských her, které u nás kluků postupně přerůstaly ve sportovní zápolení v různých druzích sportu. Byl to samozřejmě fotbal, hokej na suchu, atletika, ale i házená na branku, kterou představovaly vrata od zahrady. Už tehdy jako dítě jsem ty hry a soutěže vymýšlel a organizoval. Vedle nás bydleli Moravcovi – Karel byl známý cvičitel, rozhodčí hokeje a české házené. On založil v roce 1957 úspěšné chlapecké družstvo české házené. O rok později, jako třináctiletý, jsem se na hřišti na Sídlišti ocitl i já. A postupně vlastně všichni kluci z té naší „slepé ulice".

Jaké byly vaše největší sportovní zážitky s házenou? V jakých týmech jste postupně měl možnost hrát?
I když o našem družstvu české házené někteří tvrdili, že „z těch nic nebude", slitoval se nad námi trenér vznikajícího úspěšného družstva dorostenek (mimochodem to byly naše spolužačky) Václav Piloušek a vzal si nás „do parády". Výsledkem bylo 2. místo a stříbrné medaile na přeboru republiky v roce 1963 a 4. místo o rok později. To byl na dlouho můj největší sportovní zážitek. Nám totiž v té době učarovala ta druhá házená – tehdy se říkalo mezinárodní, či handbal. Byli jsme samouci, a tak výsledky nebyly nic moc. Hráli jsme krajský přebor dorostenců a zároveň oblastní soutěž v české házené mužů. Dlouho to trvalo, než jsme se v roce 1971 rozhodli, že budeme hrát pouze handbal. Brzy potom, na zájezdu v družebním východoněmeckém Zschopau přišlo těžké zranění kolena, a už to nebylo ono. Tak jsem více funkcionařil než hrál, a to mi zůstalo dodnes.

Co vám házená, dává, případně co vám vzala?
Smysl pro zodpovědnost, soudržnost kolektivu, parta, která táhne za jeden provaz a která je schopna vyřešit i věci zdánlivě neřešitelné. Trochu přitom trpěla rodina, i když jsem se to snažil napravit postupným zapojením obou svých dětí do házené.

Jak jste naznačil, věnuje se házené i vaše rodina…
Žena byla dlouholetou cvičitelkou ZRTV, když jsme zakládali v roce 1980 znovu ženskou házenou, tak celé družstvo jejích žákyň přešlo do našeho oddílu, s nimi i naše dcera. Syn hrál od druhé třídy házenou a patřil k našim nejlepším hráčům. Končil před třicítkou, dodnes jsem přesvědčen, že předčasně. Vzal si házenkářku, později trenérku a funkcionářku, takže další házenkářská rodina. Nu a moje žena mně už více než 10 let pomáhala se cvičením nejmenších dětí v házenkářské přípravce…

Kdy jste se stal funkcionářem házenkářského oddílu a jaké funkce jste postupně zastával?
První trenérský kurz jsem absolvoval již v roce 1962, někdy z té doby jsou moje první trenérské krůčky. V období na vysoké škole jsem tuto činnost přerušil, potom jsem se však znovu vrátil, nejdříve jako funkcionář oddílu, po hráčském zranění i jako vedoucí družstva a trenér. Od roku 1972 jsem ve vedení oddílu, nejvíce mně vyhovovala funkce místopředsedy, coby výkonného pracovníka, nyní jsem již řadu let předsedou oddílu a aby toho nebylo málo, tak i organizačním pracovníkem. K tomu jsem místopředsedou Jihočeského krajského svazu házené a předsedou jeho soutěžní komise. Takže práce až nad hlavu. V 90. letech jsem vedle předsedy komise mládeže v Jihočeském svazu házené byl i členem komise mládeže Českého svazu házené.

Co tady vidíte jako svůj největší úspěch?
Za svůj největší úspěch považuji jednoznačně postavení házenkářské haly, ale předcházelo tomu vybudování dvou venkovních házenkářských hřišť, střídaček, zajištění umělých povrchů a osvětlení. Vše samozřejmě s pomocí party lidí, ale vždy musí být někdo, kdo vše zastřešuje koncepčně a organizačně. Nemohu nezmínit ani současný stav, kdy opět s pomocí party zapálených a obětavých lidí je strakonická házená na sportovním výsluní. To je korunováno koncepční prací výchovy mládeže v „Klubovém centru žactva" a vynikajícími výsledky družstva mužů. To by nebylo možné bez odborně vzdělaných trenérů a bez kvalitní spolupráce s Domem dětí a mládeže Strakonice, se STARZem Strakonice a bez podpory města.