Miloslav Brůha v brzké době oslaví 70. narozeniny. „Byl to hezký život. I ten malířský,“ říká v rozhovoru. Vzhledem k letitému přátelství si v něm tykáme.

Mílo, nejenom za mne, ale i za všechny lidi, kteří si tento rozhovor přečtou nebo tě znají, ti přeji hodně zdraví, pohody a tvůrčí činnosti, k níž jsi se krásně vrátil. Míla Brůha, 70 let. Kdybys měl velmi stručně popsat těch sedmdesát let svého života, jaká bys použil slova?
To ani nevím (smích). Já ani nevím, Petře, člověče, že to bylo… Až na pár výjimek, o kterých oba víme.

Tak já ti to ulehčím. Jak bys zhodnotil svůj malířský a tvůrčí život?
Myslím, že jsem tu práci dělal poctivě. Nevím, jak úspěšná byla, to musí posoudit jiní, ale to myslím naprosto vážně. Pokud jde o malířskou dřinu, byl to jenom hezký život.

Znám tě od 1. března 1996, kdy jsem přišel jako elév do redakce Listů Strakonicka. V kanceláři šéfredaktora Petra Pučelíka visel tvůj obraz. Postupem let se u něj ztratilo inventární číslo a momentálně visí u mě doma, takže mohu říct, že jsem trochu znalec tvé tvorby. Znám tvoje obrazy, vím o obdobích, kdy jsi maloval rád, kdy ses od malování odvracel a pak ses k němu vracel. Jaký byl Míla Brůha v dobách, kdy jsem tvůj obraz viděl poprvé? A jaký jsi teď? Ten přerod. Styl nebo chápání obrazu jsou totiž úplně jiné.
Myslím, že se nejedná o žádnou změnu stylu. V mém případě je to tak, jak jsem o to vždycky usiloval a jak mě to učil i pan Pešek. Hleďte na to, aby to byl přirozený vývoj, postupný přirozený vývoj, říkal mi. Hodně o těch věcech přemýšlím. No, a hledání, o něm to je. Je ale také pravda, že máš chvíle, kdy to chceš radikálně změnit, což se málokdy podaří.

Takže to, co byly tvoje obrazy tehdy a teď, je jenom přirozený vývoj?
Jenom přirozený vývoj. Nic jiného bych v tom nehledal. Prostě teď to směřuje k nějaké abstrakci. Maluji krajiny, kde jsem tak trochu opustil tu jihočeskou architekturu. A já jsem o tom fakt přemýšlel. Kdysi jsem nehledal krajiny, které třeba dělám teď. Vzpomínám na maminku a dětství. Prostě ty obrazy jsou z toho koutu, odkud pocházím. Tam se jen otočíš na patě a vidíš to. Jsi tam doma. Jako fenomenální fotograf František Zemen. Ten také svoji slavnou výstavu Bejvávalo v podstatě udělal z okolí obce Sedlo, odkud pocházel. Já pocházím z nedaleké Lhoty. Stejný princip.

Ale v obrazech je markantně vidět změna barevného pojetí.
Určitě ano, tehdy byly takové jiné. Nebyly chudší, ale jednodušší, prostší.

A tyhle nové jsou divoké.
Vidíš, to je pravda. Jak jsem byl s tím Peškem, tak používal decentní barvy, takové jako šedé, šedé okraje. Žádná divočina tam nebyla. No, a já jsem k tomu došel přirozeně.

Miloslav Brůha (28. března 1954)

• V rozmezí let 1979 až 1987 studoval soukromě u akademického malíře Jaroslava Peška.
• Nechává se inspirovat především jihočeskou krajinou a její architekturou.
• Jeho obrazy jsou zastoupeny v mnoha soukromých sbírkách v Česku i v zahraničí (Rakousko, Německo, USA či Kanada). Díla Miloslava Brůhy ale najdete také například ve sbírkách Muzea středního Pootaví Strakonice.
• Charakteristickým jevem jeho obrazů je bohatá škála barev.
• Maluje olejem, akvarelemi uhlem.
• Patří mezi strakonické patrioty.

Jenomže já ti v tomhle směru nedám pokoj. V osmdesátých a devadesátých letech jsi byl pěkný bouřlivák, a přesto jsi maloval decentními barvami. Teď ses postupem let zklidnil, zmoudřel, objevil jsi jiné životní hodnoty a ejhle, na obrazech jsou exploze emocí a barev.
Hele, možná to je tím, že ten život se opravdu jakoby zklidnil za těch posledních třeba dvacet let. Ale prostě to v tobě pořád je, tak se musíš někde jednou vypuknout. Objevil jsem zkrátka jiné barevné možnosti.

A také se asi postupem doby změnily technologie výroby a kvalita barev.
To bych ani neřekl. Spíš si myslím, že používám docela zvláštní techniku. Maluji akrylem a používám pigmenty. Já si barvy vyrábím.

Takže si koupíš barvu, ale doladíš si ji podle svého?
Ukazoval jsem ti to v ateliéru. Mám pigmenty, které se tak nechají míchat. Říká se tomu báze. Ty pigmenty s bází kooperují a dokážou vyrobit divočejší barvy.

Tak je to sice červená, ale červená tak, jak chceš ty.
Ano. Taková červená, kterou nikdo nemá (smích).

Někdo maluje podle fotografií, ty máš skici a náčrty.
To je pravda. Ale nepoužívám je vždycky. Někdy si kreslíš prostě jenom v ateliéru. Tak nějak hledáš výraz, kompozici v tom formátu, ve kterém to chceš mít. Ale někdy zabloudím do svých desek, kde jsou stovky kreseb. Například obraz Srpen, který jsi už viděl, je podle náčrtu z roku 2023. Vůbec nevím, proč jsem ho tam měl. Proč jsem ho tam nechal. Ani nevím pořádně, kde vznikl, ale jakmile jsem ho teď dostal do rukou, tak jsem úplně přesně věděl, jaký obraz z toho chci. Nechal jsem to uležet.

Ale není to tak, že bych ve svých obrazech opustil jihočeskou architekturu. Někdy dostaneš takový záchvat, že prostě ty štíty, ty chalupy, ty zdi vymažeš.

Díky rekonstrukci se ze zanedbaného kostelíčku v Čejeticích stala místí chlouba.
Při rekonstrukci kostela v Čejeticích našli unikátní středověké malby

Nedávno jsi mi ukazoval obraz Mlha a dole je silueta strakonického hradu.
A pak se k tomu prostě chceš vrátit. Mám jeden, z mého pohledu, velmi zajímavý obraz. Je na něm vesnice, kterou jsem miloval. Nahořany. Tak tam je to použité – typická nahořanská náves s těmi štíty. Jmenuje se to Pozdní léto.

Víš, tady v tom kraji jsem se narodil, tady jsem vyrostl, na ty baráky jsem koukal. Jezdili jsme s panem Peškem deset let po vesnicích. Pešek maloval volnou krajinu, ale i tak třeba někde na horizontu musel být kostel, les nebo chalupa. Když jsme jezdili s panem Peškem sami dva, tak to bylo dobré, protože jsme se zapíchli někde na nějaké vesnici. Našli jsme motiv. A malovali jsme.

Ještě se vrátím k těm skicám a náčrtům. Když jsem u tebe byl naposled v ateliéru na Ostrově, tak jsem z nich byl úplně vedle. Doteď na to vzpomínám, jak jsem zůstal v údivu, protože tam vedle obrazu byly ty náčrty. Já jsem ti řekl, že bych se v podstatě nebál je vystavovat samostatně. Někomu stačí, že má představu obrazu v hlavě. Proč děláš ty náčrty? Abys neudělal chybu nebo abys to, co vidíš, nejvěrněji zachytil?
Ne. Z mého pohledu je skica příprava, příběh a v první řadě emocionální záležitost.

Takže když vidíš objekt nebo místo, které se ti líbí a uděláš skicu, tak už víš, že to chceš namalovat?
To nevím. Já to udělám prostě proto, že se mi to v první řadě líbí. Ale jestli z toho bude obraz nebo nebude, to na mou duši nevím. Protože i ta skica se v ateliéru, když se na ni koukáš, tak nějak přetaví. Například jsem udělal jeden ze svých velmi dobrých obrazů, které už nemám. A to byla skica ze Šumavy, z Prášil. Náš kamarád Valda Horba tam má dceru a my jsme jeli k ní na chalupu. Já jsem si tam načrtl několik skic a z nich jsem udělal asi dva obrazy. Jedna skica byla dokonce v barvě.

A teď jsem tu skicu vzal, pohodil jsem ji v ateliéru a po několika letech jsem ji našel. Vyplavala, vyplula na povrch, a já si říkám: Hele, tohle je asi z těch Prášil. Jen nevím, který rok. Ale zůstala mi v hlavě. A byl z toho obraz.

Vraťme se do současnosti. Právě tě čeká k oslavě tvých sedmdesátin výstava ve Strakonicích, pouze třídenní. Ve čtvrtek 28. března v 17 hodin je vernisáž, výstava potrvá od 29. do 31. března v prostorách nového komunitního centra na Ostrově. Jak vůbec vnímáš takovou výstavu na nově vznikajícím místě, které ještě teď připomíná staveniště?
Je to avantgardní záležitost. Trošku to místo připomíná staveniště, což by nebyl tak velký průšvih, ale i vnitřní prostory, kde se bude konat výstava, zatím staveniště připomínají. Martin Vadlejch, který mi ty prostory nabídl, ale říká, že to bude všechno v pořádku.

Kolik tam bude obrazů a jaké?
Nevím úplně přesně, kolik obrazů se tam nechá dát, ale počítám tak s patnácti, možná dvaceti. Půjde o obrazy z poslední doby. Některé z nich ještě nikdo nikdy neviděl.

S výjimkou několika tvých dobrých přátel.
Přesně tak. To jsou obrazy úplně nové, které vznikly v posledních dvou letech. Maximálně se tam objeví jedna nebo dvě věci staré tak tři roky, ale i tom pochybuji.

Jiří Máška bude svá díla vystavovat v Olomouci.
Nová výstava Jiřího Mášky. Malíř z Volyně míří do Olomouce i do Cannes

Ty jsi ve Strakonicích naposled vystavoval před třemi roky. Je to dlouhá přestávka. Proč jsi mezitím nevystavoval? Nemáš teď trošku trému po takové době?
Trému docela mám, protože to jsou úplně nové a neověřené prostory. To není Maltézský sál, který je teď nepřístupný. V těchto prostorách se žádná výstava nekonala, vyjma snad jedné.

Takže dvě premiéry najednou. Tvoje i nových prostor.
V podstatě to tak je.

Není ti trošku líto, že autor tvého formátu, notabene osobnost města, nevystavuje v takových prostorách, které by odpovídaly významu?
Tak samozřejmě, že je mi to líto, protože já jsem nepředpokládal, že Maltézský sál bude zavřený na věky. Takhle to prostě je. Musel jsem se s tím smířit. Mrzí mě to, protože já znám Maltézský sál, vystavoval jsem v něm. Je to úžasný prostor, ve Strakonicích jedinečný.

Jedinečný i v širokém okolí.
Ano, to máš pravdu. I v širokém okolí je Maltézský sál prostě úžasný.

Proč budeš vystavovat pouze tři dny?
Nepředpokládá se, že by Ostrov měl mít funkci výstavní místnosti. Na programu jsou další akce.

Kromě toho budeš celé letní prázdniny vystavovat ve Lnářích. Budou to stejné obrazy?
Bude to rozšířenější výstava, protože tam se vejde víc věcí. A budu vystavovat ještě s člověkem, kterého jsem nikdy fyzicky neviděl, který ale vedle nás vystavoval. Je to učitel z keramické školy v Bechyni, pan Petr Otřísal. Kontaktoval mě, že viděl moje obrazy. Líbily se mu a že by se mnou chtěl vystavovat ve Lnářích.

Zkusím teď otázku, které se určitě zasměješ, ale já ji risknu. Myslíš si, že se v případě tvých obrazů dá mluvit i o nějakém poselství?
Poselství? (smích). To já fakticky nevím, nikdy jsem nevnímal malování tak, že bych chtěl světu něco sdělit.

Ale každý umělec, ať je to malíř, sochař, kamenotepec, muzikant, řezbář, kovář nebo básník chce tím, co udělá, co vytvoří něco sdělit.
Víš co? Ono to bude asi úplně jednoduché, skoro primitivní. Já se třeba často odkazuji v tomhle směru na svoji dceru, která je neuvěřitelná cestovatelka. Jezdí po celém světě i naší republice. Když začala covidová krize, tak první, co mi volala, bylo: Tatínku, já se asi letos nepodívám k moři. To byla její jediná starost. A já jí říkám, holčičko, zklidni se už konečně. A co bych svým malováním chtěl sdělit? Panebože, vždyť nemusíte jezdit po světě sem a tam. Hodně krásných věcí uvidíte i u nás doma. Podívejte se kolem sebe, jaká je to zahrádka.