Medailista z olympijských her třináct let řídí základní školu

„Tehdy byla jiná doba," vzpomíná Vladimír Caldr na časy, kdy se teprve rozhodovalo o jeho budoucnosti. „Ta dřívější se nedá porovnat s tím, co prožívají mladí teď." Ke studiu ho odmala vedli rodiče. „Vštěpovali mi do hlavy, že se třeba zítra může stát úraz a je po sportovní kariéře. Navíc se nedalo zabezpečit sportem až do důchodu, jako je to třeba dnes 
v případě vrcholových sportovců." Šikovný křídelní útočník patřil k nejlepším 
v tehdejším ČSSR. Zahrál si v reprezentaci, na OH. Vždy ale myslel na zadní kolečka. „Musel jsem počítat s tím, že v pětatřiceti budu zařezávat," říká s nadhledem.
V základní škole v Písku, která byla zaměřena na sport, neměl žádný problém.

Střední školu zvolil Stavební průmyslovou v Českých Budějovicích. „Rodiče nechtěli, abych šel na gymnázium," vzpomíná Caldr. „Nevěděli jsme, zda půjdu na vysokou, jestli se na ni později třeba dostanu, ať už z jakýchkoli důvodů. Proto jsme si vybrali specializaci." Už během studia druhého ročníku střední školy naskočil talentovaný hokejista do náročných tréninků A týmu Motoru České Budějovice. „Využíval jsem individuální plán, absolvoval jsem zkoušky, konzultace, 
ve většině případů mi na stavárně vycházeli vstříc." Když se ve škole nedařilo, zasahovali rodiče. „Po třídní schůzce rozhodli, že tři týdny budu bez hokeje, musel jsem nejdřív všechno dohnat, až pak jsem mohl zase na trénink," s vděkem dodnes vzpomíná na přístup maminky a tatínka, který ho vlastně připravil na další „pohokejovou" část života. „Studoval jsem obor dopravní stavby, spolužák Milan Rusta mi kopíroval materiály, pomáhal mi před maturitou, on byl jediný, po kterém jsem dokázal poznámky přečíst," posílá po létech poděkování svému kamarádovi. „Nikdy nezapomenu na předmět beton. Výpočty konstrukcí byly velice složité. Ale prošel jsem. Neříkám, že s jedničkami, ale prošel."

Stavební průmyslovku absolvoval a podle tehdejších zvyklostí měl vyrazit „do zeleného". Odchod na vojnu se mu ale podařilo „odložit". Byl totiž přijat na pedagogickou fakultu.

Proč učitelský směr?

„S dětmi mě to vždycky bavilo, u nás ve vsi jsem hlídal děti sousedů," vrací se v myšlenkách zpět do doby, kdy trávil čas ve vesničce Dobev. Vysokoškolák, a už vynikající hokejista, studoval obory výtvarná výchova – český jazyk. „Ale nestíhal jsem. Katedra českého jazyka byla opravdu náročná. Po dvou letech jsem přestoupil na národní školu se specializací tělesná výchova."

Také tato studia úspěšně zakončil a v dobách, kdy se jeho hokejového umění obávali brankáři na celém světě, se dokázal připravit 
i pro další život. „Už v té době jsem byl v kontaktu 
s Grünwaldovkou, absolvoval jsem v ní průběžnou 
i závěrečnou praxi."

Paralelně dokázal skloubit dva světy najednou. Dvě kariéry. Profesní i sportovní. Vnímají dnes děti základní školu a další studia jinak než dříve?
„Nesrovnával bych," uvažuje Caldr. „Děti jsou ve školách testovány, rodiče mají od výchovných poradců víc podkladů, víc informací. Ví se přesněji, čemu by se děti měly věnovat. Začínají převažovat rodiče, kteří se snaží přivádět děti na cestu, na které se věnují hodně sportu, ale také hodně škole. To je podobná cesta, jakou jsem si vybral já."

Po úspěšné hokejové kariéře naskočil také na hokejovou lavičku jako trenér a šéf sportovních tříd. Hokeji se věnuje dodnes. V HC Motor ČB trénuje mladší dorostence. V roli ředitele ZŠ působí 13 let.

V Základní škole v Písku chodil do hokejové třídy 
a už jako benjamínek prokazoval obrovský talent. Stal se nejlepším střelcem žákovských týmů místního Jitexu.

Většinu života spojil 
s Českými Budějovicemi. Výraznou kapitolu prožil jako hvězda Motoru ČB. Působil tu do roku 1989. Výjimkou byla sezona 1986/1987 (Dukla Jihlava).

Po roce 1989 byl dvě sezony v Amsterdamu, hrál v J. Hradci, Ingolstadtu a 
v Táboře. Kariéru zakončil 
v sezoně 1993/1994 
v Českých Budějovicích.

V českobudějovickém klubu působil i jako trenér, 1998/99 vedl Duklu Jihlava, v sezoně 1999/2000 pražskou Slavii.