Pokud se někde objeví jedna s fotoaparátem 
v ruce, druhá ve většině případů nebývá daleko. Fotografka Ivana Řandová a její dcera Ester, ale mají společného mnohem, mnohem víc. O tom ale asi až někdy jindy. I když malá ukázka nebude na škodu. „Fotografování je pro mne víc koníčkem než prací," tvrdí Ivana Řandová. „Fotím strašně ráda, i když mi vadí masovost, která tuto úžasnou profesi v posledních letech tak trochu poškozuje," dodává Ester Řandová.

IVANA ŘANDOVÁ

Kdybyste měla v několika větách shrnout, co pro vás fotografování znamená, co byste napsala? Jaké by bylo vaše vyznání?

Fotografování je pro mne víc koníčkem než prací. Jsem vděčná a děkuji, že mohu dělat to, co mě těší, je to dar. Na focení je úžasné, že se máte stále co učit. Nevnímám čas, prostor a sebe. Pro mne je každé nové focení ať technické, reklamní, dokumentární nebo reportážní zároveň výzvou. Odměnou je, když se lidé sami sobě na fotografii líbí. Je důležité být přítomný od cvaknutí spouště až po výrobu fotky a jestliže to nelze třeba při fotografiích do publikací, je dobré mít grafika, který vám rozumí a není třeba mnoho slov. Tím se mi stal Petr Kolář.

Kdy jste poprvé zmáčkla spoušť fotoaparátu a co jste fotila?

Už jako malá jsem si hrála s fotoaparátem na formát 6 x 9. Objektem mi byla maminka či bratr. V živé paměti mám spíš zvuk při natažení 
a odpálení spouště. Dnes všichni pálí jen to sviští i na svatbách, pak není koho fotit, protože svatebčané stojí a fotí za mnou.

A kdy jste si pořídila svůj vlastní přístroj a jaké značky?

Bylo mi asi 18 let a stal se jím fotoaparát Praktica BC 1 plus tři objektivy, z nich nejraději mám teleobjektiv. Posloužil při focení andělů, portrétů dětí, koncertů, detailů… Prostě univerzál.

Kolik přístrojů jste vystřídala 
a který byl zatím nejlepší?

Pak následují fotoaparáty značky Nikon: F 90 X, F 6, D 90, D 7000. Nejlepší je samozřejmě F 6, a to pro svůj zvuk, on totiž krásně zní – klape, nebzučí jako digiaparáty. Mám zálibu ještě ve starých fotoaparátech. Je milé, že jsou stále funkční, stačí jen dát film nebo zasunout destičku. Ono totiž není zase tak důležité, na jaký fotoaparát fotíte, spíš jde o to, naučit se s ním fotit a zapojit trojici oko + srdce + mozek. To musí být v jedné přímce.

Jako fotografka máte obrovský akční rádius – novorozence, svatby, plesy, vernisáže. Ale co vás baví nebo zajímá nejvíce 
a proč?

Nejvíce mě zajímá světlo 
a stín. Baví mě fotit asi vše. Tak například miminka 
v porodnici. To je nádhera, když fotíte zázrak, který je na světě jen pár hodin. Ateliér nemám, tím je vlastně strakonická porodnice. Fotografie z dnešních ateliérů ráda nemám. Raději mám přírodu a její osvětlení, tedy Slunce.

Také vy jste se musela z tmavé komory přeorientovat na PC. Jak vám to šlo? Je podle vás rozdíl mezi klasickou fotografií a digitální?

Do tmavé komory jsem se zamilovala už ve škole. Je úžasné pozorovat, jak pomalu vystupuje obraz na fotopapíru. Vývojka a ustalovač mi voní dodnes a k tomu ještě červená žárovka, no nádhera. U digitální fotografie mi vadí, že lidé více sledují, co nafotili, než to, co fotí. Při focení na klasický film musel každý více přemýšlet, než stiskl spoušť. Toto mě naučilo, že vše vidím jako hotovou fotografii. Výřezy nedělám a úpravy minimální. Jak to cvaknu, tak to je a víc není třeba. Klasická fotografie byla sice zdlouhavý proces, ale plný napětí a překvapení.

Kam všude vás fotografování přivedlo? Kterou zajímavou osobnost jste fotila a kde?

Moje práce mě přivedla mezi různé umělce: malíře, sochaře, hudebníky, básníky, spisovatele . . . Dokonce jsem se vrátila ke svým kořenům, kam patřil i Mistr zednický Jakub Bursa. Deset let jsem se tomuto umělci věnovala. Nejraději jsem fotografovala Petrkov s bratry Danielem 
a Jiřím Reynkovými, jejich zahradu, dům, kočky a ticho. Dalším oblíbeným místem jsou Benátky, kde nevadí mlhy ani déšť, dále Šumava, bylo by toho ještě mnoho 
a mnoho na vyjmenování.

Co byste si ještě chtěla ve fotografii splnit?

Chtěla bych se vydat cestou zpět ke klasické fotografii a to se dá, komoru mám, papíry, ustalovače a vývojku díky panu Antonínu Majerovi mám také, ještě si najít ten čas.

Fotíte se ráda?

Nerada se fotografuji, už jako malá jsem měla hlavu sklopenou dolů. Proto také stojím za aparátem a ne před ním. Od Esterky a syna Michaela to vydržím a jim také děkuji, že to moje fotonadšení vydrželi se mnou.

ESTER ŘANDOVÁ

Kdy vy jste začala fotit a proč?

Myslím si, že fotoaparát byla první „hračka", kterou mi mamka kdy dala do ruky. Zároveň nás s bráchou zasvěcovala do tajů vyvolávání černobílých fotografií. Tuto aktivitu jsme měli vždy naplánovanou na poslední den v roce a co se týče mě, tak jsem se na silvestra těšila daleko více než na Štědrý večer. Během tohoto, dalo by se říci rituálu, jsme se všichni zavřeli v koupelně (což byla naše provizorní temná komora) a celou noc jsme vyvolávali fotografie a s napětím jsme čekali, co se zjeví na fotografickém papíře. Každopádně své aktivní fotografické začátky bych viděla v době, kdy jsem navštěvovala základní školu. Mou velmi oblíbenou aktivitou bylo dokumentování školních výletů.

Učíte se od maminky, nebo máte vlastní styl, cestu a představu?

Ano, učím se od mamky 
a zároveň spolu vždy kriticky hodnotíme nafocený materiál. Samozřejmě, že nemáme naprosto totožné názory v této oblasti, ale co se týče gró fotografického řemesla, tak mohu dát za mamku ruku do ohně, jelikož se stále drží tradičních principů, a tak to má být! Bohužel v dnešní době se vše hodně urychluje, tedy kvantita je důležitější než kvalita. Ze všech sdělovacích prostředků na nás vyskakují obrázky, kterých je více než psaného sdělení, což má podle mě za následek přesycenost lidí obrázky.

Studujete estetiku. Máte i jiné vidění světa přes hledáček?

Studium estetiky mě určitě obohatilo a rozšířilo mi mé obzory, dalo by se říct, že 
i snímky vnímám a hodnotím trošku jinak. Nyní mě apriorně nezajímá jen to, zdali je snímek jen ostrý, nebo ne, ale vím, že ve fotografii se může skrývat daleko více kvalit, 
z kterých mohu mít estetickou potěchu.

Co vás zatím při focení potkalo nejzajímavějšího?

Nejraději fotografuji sportovce, konkrétně motokrosové závody nebo rallye atd. 
Z jednoho prostého důvodu – účastníci mají během závodů na hlavě helmy, takže se bezvadně vyhnete nepříjemným stížnostem tipu „ já tam mám hrozné vlasy" nebo „nelíbí se mi, jak se tvářím". Současně mě baví adrenalin, který je 
s tímto focením spojený, jelikož málokdy se stane, že by jezdec jel naprosto stejně nebo udělal stejný trik (u free-style motokrosu).

Za svůj dosud splněný fotografický sen bych považovala závody, které proběhly minulý rok v Benešově 
u Prahy, kdy jsem konečně viděla a mohla v akci fotit Mouku ala Libora Podmola, nejlepšího freestyle motokrosového ridera na světě.

Spojujete s fotografováním svoji další budoucnost?

V poslední době mě od fotografování trochu odrazuje masovost, kterou do jisté míry dávám za vinu digitalizaci. Respektive každý, kdo je pouhým vlastníkem fotoaparátu, se okamžitě nazývá fotografem a snaží se takto vydělávat. Jediným možným řešením, jak toto masové zahlcení světa pseudofotografy omezit, by dle mého názoru bylo vytvoření podobného procesu, který se užívá při získání řidičského oprávnění nebo zbrojního pasu.

Fotíte se ráda?

Já se velmi nerada fotím, věřím stejně jako indiáni tomu, že fotoaparát je satanův nástroj a krade duši. Jediná osoba, která má povolení mě vyfotit, je Ivanka (maminka – poz. redakce).