Pro sedmačtyřicetiletého Marka Vondřičku to byla před lety zcela jasná volba. Chtěl být stejně jako jeho otec Miroslav Vondřička veterinářem. To se mu také splnilo. Dokonce nějaký čas spolu s tatínkem provozoval veterinární praxi. Oba si takto společně stráveného času velice cení.

Marek Vondřička

Bylo vám vždycky jasné, že chcete být veterinářem?
Já jsem byl určitě hodně ovlivněný svým otcem. Zvířata se mi pochopitelně jako každému malému dítěti líbila. Zajímala mě také práce, kterou táta dělal, byť to bylo zaměřené na velká zvířata. 
A určitě jsem se chtěl tátovi nějakým způsobem vyrovnat. Nikdy jsem vlastně o jiné možnosti neuvažoval. Například na konci základní školy jsem do slohové práce napsal, že budu veterinářem nebo hrobníkem. Těžké bylo samozřejmě období studií. Jsem duše neklidná a gymnázium jsem bral poněkud na lehkou váhu. Když jsem přišel na vysokou, bylo mi jasné, co chci dělat a bylo to s mým studiem už jinak.

Jak dlouho se veterinární medicíně věnujete?
Školu jsem dokončil v roce 1990, od té doby pracuji jako veterinář. I když jsme byli směřováni poněkud jinam, už tam jsem se zajímal o malá zvířata. A byl jsem na praxi 
v Rakousku, tam jsem to viděl, jak to funguje a říkal jsem si, že přesně takhle bych to chtěl dělat. V roce 1991 jsme 
s otcem začali se soukromou praxí. Pak začalo intenzivní vzdělávání v oblasti malých zvířat. Když jsem začínal, byla tato oblast poměrně v plenkách. Na začátku jsem měl 
s otcem menší obvod a udělali jsme si v našem domě malou ordinaci a vyšetřovnu. Zájem byl neutuchající. Postupně se naše praxe dostala až do dnešní podoby. Jsme tady dva veterináři a rozrosteme se nejspíš ještě o jednu veterinářku. Nově také máme ordinaci 
ve Vodňanech.

Kdy přicházejí ty nejhezčí okamžiky a kdy je to naopak nejhorší?
Nejtěžší je to samozřejmě, když umírají pacienti. To prostě někdy přichází a je to smutné. Za léta mé praxe jsem si na to ještě nedokázal zvyknout. Naopak nejveselejší je pochopitelně ta druhá možnost, když se pacienta podaří uzdravit, je to na něm vidět 
i na těch lidech, a ta sdílená radost je moc hezká. A toho jsem se doposud nenabažil. Osobně si cením zejména úspěchů v oblasti interny. Člověk tam musí víc zkoumat, víc si v ní sáhne na dno. Vyléčení mi potom přináší mnohem větší uspokojení. Chirurgie je v tomto směru pro mě poněkud ošidná.

Jsou na tom malá zvířata s civilizačními nemocemi stejně jako lidé?
Pohled do humánní medicíny já tak podrobný nemám, ale jenom z pohledu toho, co trápí mě nebo lidi z mého okolí, se dá říct, že je to slutečně tak. Ať už jde o alergie, problémy se srdcem a mnoho dalšího. Stejně tak jako u lidí se nám zdá, že už nějakou nemoc zvládáme a pak přijde něco, že opět nevíme co s tím. Objevují se i problémy v oblasti psychiky. Zvířata například nesnášejí odloučení od lidí. Psi si třeba rozlízají packy, protože jsou nedostatečně využití 
a podobně.

Ošetřoval jste už také nějaké exotické zvíře?
Byla to třeba leopardice Nova z cirkusu Jo-joo. Měla dlouhodobě problémy s ocasem, ukousávala si jeho konec. Majitel pan Jaromír s ní šel do vyšetřovacího boxu, já vyšetřoval a kolega držel ocas, přitom se rozhlížel po okolí. Pak pan Jo-joo řekl,abychom to zrychlili, že leopardice už začíná být nervozní. Kolega se ale pořád dál rozhlížel a ničeho si nevšímal. Ona se naštvala a ohnala se po něm packou. Naštěstí to u něj skončilo jen škrábancem. Ale něco takového se k nám dostane jen výjimečně, základ jsou psi a kočky. Ale i toho je kolikrát dost, když přijde divoký pes 
a musí být hospitalizován po operaci.

Jaké pro vás bylo období, když jste měli možnost s tátou spolupracovat?
Pracovat s tátou bylo velice milé, jezdili jsme spolu po velkých zvířatech. Mezi námi už předtím byl hluboký vztah, 
a tou spoluprací se ještě upevnil. Bylo to ale zároveň období velice drsné, začínali jsme totiž s privátní praxí, a to úplně od nuly. Zůstali jsme poněkud stranou skupiny místních veterinářů. Ale myslím si, že mu to zároveň usnadnilo odchod do důchodu. Bylo to 
u něj takové přirozené a pozvolné, jak pomalu praxi opouštěl a začínal se víc a víc věnovat basketbalu. Až skončil jenom u něj.

Dá se čekat, že byste měli nějakého pokračovatele?
Já mám tři děti. Nejstarší patnáctiletý Matěj k tomu asi nebude, má jiné zájmy. Devítiletá Klára by to dělala moc ráda, ale je hodně netrpělivá 
a divoká. Nejvíc se k tomu hlásí nejmladší sedmiletý Jáchymek. Ale kdoví, jak to všechno v budoucnu bude. Sestra má dvě děti už velké,
a ty se vydaly jinou cestou.

Miroslav Vondřička

Jak dlouho jste jako veterinář pracoval?
Vysokou školu jsem dokončil v roce 1956 a hned potom jsem šel pracovat, ani prázdniny jsem nevyužil. 
A popravdě jsem se na to tenkrát už moc těšil. Skončil jsem v roce 1993, kdy jsem šel do důchodu.

Jak jste se k veterině dostal 
a jak dlouho jste ji dělal?
Dostal jsem se k ní víceméně náhodou. Tatínek i maminka byli z vesnice. A tak, když jsem byl na gymnáziu 
a nevěděl, kam dál, nasměroval mě tatínek. Bylo vůbec štěstí, že jsem se tam v těch nejistých padesátých letech dostal. Druhé štěstí bylo, že jsme měli dobré kantory a mě to začalo hrozně bavit. Měl jsem samé jedničky kromě marxismu a vojenské přípravy. Nebylo to, že bych byl tak chytrý, já jsem se hodně učil, pořád jsem měl strach, že mě vyhodí. Další štěstí bylo, že jsem přišel sem do Strakonic. Tehdy tu byla dobrá parta veterinářů, která mě přijala. 
A práce mě moc bavila. Nejvíc asi porody, tam ten efekt byl okamžitý. Člověk viděl výsledek svého snažení hned.

Jaké byly ve vaší práci nejsmutnější a nejradostnější okamžiky?
Jezdil jsem třeba k jedné dívce ke kobyle. Věděl jsem, že to s ní je špatné, ale pořád byla nějaká naděje. Nakonec to přece jen nedopadlo. Já si ale radši ty smutné příhody nepamatuji, i když jich asi tolik nebylo. Práce mě bavila, tak mám dojem, že bylo radosti hodně. Byl jsem zaměřený na velká zvířata, byl jsem terénní zvěrolékař. Třeba porody u kobyl byly těžké, ale těch také moc nebylo. Zajímavé byly u krav porody, kdy měly torzi (stočení dělohy). Navíc jsem měl vždycky basketbal, kterému jsem se také věnoval už od mládí. Měl jsem tak něco zcela odlišného k odreagování.

Jaké to bylo, když jste viděl, že se chce syn věnovat stejnému oboru?
Samozřejmě jsem byl rád 
a fandil jsem mu. Krátkou dobu jsme spolu také pracovali, ale Marek se pak i kvůli problémům se zády začal věnovat spíš malým zvířatům. Ale ta spolupráce, když jsme spolu jezdili, byla moc fajn. I teď se mi na něm líbí, že pořád studuje nejnovější poznatky 
z oboru.

Očekáváte nějakého pokračovatele vaší rodinné tradice?
Také bych byl rád, kdyby 
v tom někdo pokračoval, ale zatím se to tak nějak úplně neprojevuje.