Filmová rekonstrukce o 107 minutách inspirovaná jedním z nejhrůznějších zločinů v dějinách české kriminalistiky bude mít premiéru v kinech ve čtvrtek 29. února 2024. Režisér a scénárista Petr Hátle v ní pracuje s některými momenty skutečného života manželů Stodolových, podrobnosti jsou ale vyfabulované.

„Dostali se do podivného světa, kde platila jiná pravidla. Hlavně Dana se projevovala chladně, myslím, že je to potom i bavilo – může to být takové dobrodružství, člověk má moc nad druhým. A může být těžké s tím přestat. Představuji si, že pokud někoho zabijete, překročíte nějaký limit, a když jste nějak psychopaticky nastaveni, může to být osvobozující,“ míní.

Mohli vraždit dál

Manželé Stodolovi v letech 2001 a 2002 zavraždili a oloupili osm lidí důchodového věku, dalších pět napadli. Celkem jim bylo prokázáno sedmnáct násilných trestných činů, za které si odpykávají trest na doživotí. „Byla to náhoda, že je dopadli. Mohli vraždit dlouho dál a nikdo by si toho nevšiml,“ říká dále Petr Hátle.

Vraždy maskovali za nešťastné náhody či sebevraždy, policisty dlouho nenapadlo, že by mohlo být něco v nepořádku. „Senioři žijí osaměle a sebevražednost je u nich hodně vysoká, i když se o tom nemluví. Kdyby zavraždili jako první třeba pracující ženu z města, asi by se na to přišlo dřív,“ dodává.

Pavel Záruba u táborského soudu.
Před dvaceti lety vraždila na jihu Čech Dana Stodolová i Pavel Záruba

V hlavních rolích diváci uvidí Jana Hájka a Lucii Žáčkovou, ti se řídí heslem, že každý důchodce má doma našetřeno na pohřeb. Stodolovi nejsou ve filmu jen vraždící monstra, to by bylo podle Hátleho příliš jednoduché. „Naznačovalo by to, že jsou totálně odlišní od nás, jiný živočišný druh. Ale jsou to pořád lidé. Objevili a otevřeli v sobě manipulaci, násilí, vraždu - a systém je nezastavil. Podobně jako v průběhu válečného konfliktu, kdy selžou všechny instituce a najednou je vše dovoleno, se z běžných občanů stávají sadisté a vrazi,“ přibližuje své hlavní postavy režisér.

Sólo akce Dany Stodolové v jižních Čechách

Ve skutečnosti své oběti mučili, dusili a jinak týrali. Jaroslav chtěl vše z velké lásky vzít před kriminalisty na sebe. Později prozřel a poznal, že jeho žena je mrcha. Vraždila totiž jen kvůli penězům i sama, a to právě v Kardašově Řečici v době povodní, 17. srpna 2002.

Tehdy byla závislá na drahých prášcích, přijela sama autobusem a vydávala se za oběť povodní hledající ubytování. Našla útočiště v místním penzionu u starší paní Marie Č. (78).

Tělo zmíněné paní našel podle tehdejších kriminalistů o dva dny později její syn, když se vrátil z rozvozu kamionem. Seděla v pokoji v křesle, ruce přivázané k jeho madlům, přes hlavu povlak z polštáře, v ústech roubík, kolem krku tři škrtidla z různých látek a jednoho koženkového pásku.

DŮM HRŮZY – pohled na kardašovořečický penzion, kam zavítala vražedkyně Stodolová a zanechala za sebou smrt.
Nebyla to chudinka z povodní, ale vražedkyně Stodolová

Příčinou smrti však bylo vykrvácení do dutiny břišní. Pachatelka seniorce uštědřila tři bodné rány do srdce a jednu do plic. „Na hlavě měla ještě zranění od úderu tupým předmětem, Stodolová jí rozbila o hlavu váleček na pečení. Vražednou zbraň, nůž, kterým útočila, potom hodila nahoru na kuchyňskou linku,“ popsal Deníku již dříve bývalý kriminalista major Václav Hýsek, který na vyšetřování případu spolupracoval.

Policie věc původně šetřila jako vraždu spáchanou nezjištěným pachatelem. Když soud řešil případ manželů Stodolových, Dana se přiznala, že to byla její sólová akce. „Z domu navíc vzala dvacet tisíc, které tam měli našetřené,“ doplnil bývalý kriminalista, který pracoval více než třicet let jako operativec. Podle protokolu vražedkyně využila nůž s ostrou špičkou Rostfrei s 21 centimetrů dlouhým ostřím.

Zdroj: Youtube

Zlom v historii vyšetřování

Případ Jaroslava (dnes 57 let) a Dany (53) Stodolových se v roce 2003 po jejich dopadení stal zlomem v prověřování náhlých úmrtí a nařízení soudních pitev. Jejich spis měl více jak tři tisíce stran, policejní prezident tehdy nařídil přezkoumání více než 550 případů náhlého úmrtí. Společně zabili celkem tři muže a pět žen, těla aranžovali tak, aby to vypadalo jako sebevraždy. Hlavním motivem byl peněžní prospěch, paradoxně si ale osmi vraždami opatřili jen 300 tisíc korun, u jedné z obětí se jim nepodařilo objevit vkladní knížku na dva miliony. Na objasňování jejich skutků spolupracovali východočeští, středočeští i jihočeští policisté. V roce 2006 se Stodolovi rozvedli a od té doby nejsou v kontaktu.

Česká televize i CNN Prima o nich natočily už několik dokumentů: Hlasy zločinu, Bez lítosti, Legendy kriminalistiky. „Kdyby mě nechytli, bylo bych jich víc, nebo bych zabil ji. Už toho bylo moc, ona měla prášky, jí bylo dobře. Já na to musel pořád myslet, ona to hodila za hlavu,“ říká Jaroslav Stodola v loňské sérii Legendy kriminalistiky. Ten chtěl před zadržením dokonce spáchat sebevraždu, kdy si vzal asi 200 léků a zapil je alkoholem, ale Dana jej zachránila.

Nové filmové zpracování podpořil Státní fond kinematografie částkou 7,5 milionů korun a distribuuje ho společnost CinemArt. Mládeži do 15 let je však snímek nepřístupný. 

Film Manželé Stodolovi (2024)

Jaroslav a Dana jsou mladý pár, který žije v poklidné vesnici, kde se všichni obyvatelé dobře znají. S vidinou snadno získaných peněz se rozhodnou okrást jejich osamělého starého souseda, kterého při tom Jaroslav zabije. K jejich překvapení policie přijme násilnou smrt důchodce skoro automaticky jako nešťastnou náhodu a dál se o případ nezajímá. To Stodolovi přivede k myšlence, že senioři jsou snadnými obětmi nejen pro drobné krádeže, ale i vraždy. Není cesty zpět, Daně se zalíbila moc nad jejími oběťmi a podivný dobrodružný pocit vítězství nad policií. Jaroslav se ocitá na křižovatce, kdy má šanci od Dany odejít, ale selhává a musí čelit následkům svých i jejích zločinů. Brutální vraždy úzce souvisely s jejich vztahem, jsou obrazem závislosti a vzájemné manipulace, z nichž ani jeden nemohl vyjít vítězně.

Režie: Petr Hátle / Scénář: Petr Hátle, Tomáš Hrubý / Kamera: Prokop Souček / Hudba: Adam Levý / Hrají: Jan Hájek, Lucie Žáčková, Barbara Lukešová, Martina Jindrová / Architekt: Antonín Matějovský / Kostýmy: Tereza Kopecká / Střih: Šimon Hájek