Před dvanácti lety odešla Marta Sloupová (84) ze svého domu
v Metlách jen s kabelkou v naději, že se do něj vrátí hned, jak pomine povodňové ohrožení. To už se ale nestalo. Bylo 13. srpna 2002, krátce po čtvrté hodině ranní, když voda z protrženého Metelského rybníka její domov srovnala se zemí. „Nenašla jsem tu ani střep, nezbylo tu vůbec nic," vzpomíná na ničivé povodně ze srpna roku 2002.
Tehdy v Metlách sedm metrů vysoká vlna sebrala sedmnáct domů. Jejich trosky, ale
i celé krovy o pár minut později přinesla voda do Předmíře. I tam voda dosahovala až ke střechám domů.
Když se místních zeptáte, jak na povodeň vzpomínají, odpoví, že už zapomněli. „Radši," dodává starší muž se slzami na krajíčku.
Podle Karla Palivce, který byl v té době starostou Předmíře a k ní patřících Metel, jsou místní s apokalypsou víceméně srovnaní. „Mladší se
s tím vyrovnali lépe, do obce se nevrátily jen dvě rodiny," podotkl. Ostatní si své domy opravili, nově postavili nebo bydlí v obecních domech. „Sedmdesát procent lidí dnes bydlí v lepších podmínkách než předtím, ale devadesát devět procent z nich by chtělo bydlet ve svém původním domě," podotkl Karel Palivec.
To potvrzuje i Marta Sloupová. „Mám střechu nad hlavou, ale co vám budu povídat. Doma nejsem," řekla posmutněle. O tom, že by Metly opustila, ale neuvažuje. „Po té katastrofě mě to napadlo, ale jsem rodák, mám tu silné kořeny," zmínila se. Přesto, že na každý silný déšť pohlíží s nejistotou, věří, že nic podobného už Metelští nezažijí.
Hasiči a vojáci byli Metelským velkou oporou
Že bude čelit katastrofě, si Marie Komancová z Metel jen několik málo okamžiků před osudovým 13. srpnem 2002 nepřipouštěla. Její dcera Olga Cihlová ji musela skoro přemlouvat. „Říkala jsem jí, zda by neměla začít trochu poklízet, že hlásí špatné počasí. Rybník byl v té době plný. Večer před protržením hráze nakonec vynosila nějaké věci nahoru do patra," zavzpomínala Olga Cihlová, která žije s rodinou v Předmíři.
Bez domova
Tam také Marie Komancová se svým druhem Richardem Slezákem našli domov poté, co ten jejich smetla voda. „Zůstala stát jen část domu, na jedné ze zdí zůstala kuchyňská skříňka. Jinak nic. Maminka měla štěstí, že si stihla vzít osobní doklady. Víc ale nepobrala," vypráví dál Olga Cihlová. Později našla po loukách pár fotek. „Sbírala jsem je do košíku. Některé byly slepené, ale některé se podařilo uchovat," dodala.
Než se do Metel mohla Marie Komancová vrátit, trvalo to. „Když opadla voda, dali jsme se do úklidu. Vzali jsme zbylé cihly, jednu po druhé jsme je omývali a čistili. V té době jsme vůbec netušili, jestli budou nějaké peníze na opravu. Pojistka na dům byla starší," popisuje. Nakonec měli hrubou stavbu domu před Vánoci 2003 a svátky chtěla maminka strávit tam.
Pomoc
Poté, co z téměř poloviny Metel zbyla jen měsíční krajina, přišla vlna lidské solidarity a pomoci. Tehdejší starosta Předmíře a Metel Karel Palivec podotkl, že na obnovu domů přispěli lidé ze všech koutů republiky. „Hodně nám pomohlo, že jsme byli mezi prvními, koho voda zasáhla," myslí si. Po povodni dostali lidé ze zničených domů několikatisícovou okamžitou pomoc, později přišly další prostředky.
Nejvíc si ale místní cení pomoci od obyčejných lidí, dobrovolných hasičů a vojáků. „Byli nám obrovskou pomocí a oporou," uzavřela Olga Cihlová.
Chyba
Za ničivou povodní podle Olgy Cihlové stála souhra několika nešťastných událostí. „V Metelském rybníku například nefungovala jedna ze dvou vpustí. Vodohospodáři udělili majitelům rybníka výjimku a prodloužili lhůtu na opravu," zmínila se. Správně nebyla zřejmě zbudovaná ani samotná hráz. Ta je od roku 2005 zrekonstruovaná. Lidé v Metlách věří, že k ničemu podobnému už v budoucnu nedojde. Jistý si tím ale není nikdo.