"Někde jsem zaslechl: Tak letos nebudou Vánoce! Ale ano, Vánoce budou, Ježíš se narodil, my si to připomínáme, jen jde o to, jak to kdo chce nebo může zvládnout," říká Roman Dvořák.

Pane faráři, v čem byl pro Vás rok 2020 významný jak z pohledu lidského, tak z pohledu představitele římskokatolické církve?

Strakonický farář Otec Roman Dvořák.Zdroj: Deník/ Petr ŠkotkoKaždé období je pro mne významné neopakovatelností. Ve společenské rovině jsem prožíval silně vše kolem vznikající pandemie, ale důležitá pro mne byla i připomínka 75. výročí konce druhé světové války a v souvislosti s tím i stejné výročí umučení P. Josefa Jílka v koncentračním táboře. V oblasti mé služby to bylo určitě hlubší prožití křehkosti daru života a vděčnosti za naději, kterou dává Bůh mně a kterou mohu přinášet dalším lidem.

Jistě máte jako farář velkou radost z dokončení kostela v Paštikách, začátku rekonstrukce kostela sv. Prokopa, úpravy kostela sv. Václava i obnovu střechy kostela na Podsrpu. Byla cesta k těmto obnovám hodně trnitá? Které z nich si ceníte nejvíce a proč?

Nad každou z jmenovaných oprav bychom mohli udělat zvlášť rozhovor. Dokončili jsme opravy střechy ve Střelských Hošticích, pracovalo se též v Radomyšli - jednak na kapli Božího hrobu a jednak jsme předali čtyři obrazy z kostela sv. Jana Křtitele k restaurování. Cesty k opravám jsou trnité především s ohledem na získávání financí. Opravy a renovace památek jsou nákladné. Tím více mě těší nejen jakýkoli příspěvek dobrodinců či obcí. Někdy se jedná o velkorysé dary, ale vždy mě těší dobrá vůle a zájem o hodnoty, které jsou za sakrálními památkami – hodnoty lidských životů a příběhů. Opravu mně nejbližší jsem si nechal na konec – s několika nadšenci jsme začali opravovat podlahu ambitu kostela na Podsrpu. Strávili jsme tam hodně času, a proto výsledek, který se rodí pod rukama, je jedinečný.

Bechyňští řezbáři Karel a Libor Šedinovi mají sbírku, která čítá více než 600 kusů betlémů. Každoročně vystavují jen část svého pokladu.
Řezbáři již popáté vystavili své poklady, Bechyňský betlém vyrostl o jedno patro

Do historie se ale rok 2020 zapíše také jako rok koronavirové krize. Změnila nějak Vaše vnímání okolního světa jako člověka i jako faráře?

Už jsem toto téma zmínil. Ačkoli vím z praxe duchovního života, že vše, co žijeme zde, kromě pravé lásky, je dočasné, přece situace kolem jarní i podzimní vlny velice odkryla, jak jsme lidé 21. století, technicky a medicínsky vybaveni, přece křehcí a nezbývá nám, než veliký respekt a úcta k životu jako takovému. Situace mě upozornila, že se nemohu považovat za „neohroženého pána světa“ a jakmile já nebo společnost této iluzi podlehne, nepřinese to nic dobrého. V kněžském životě asi nejzásadnější bylo, že jsme museli hledat nové formy, jak zůstat v kontaktu, jak neztratit vazbu s lidmi, kteří nepoužívají internet a moderní technologie. To, co zůstává velkou výzvou – moderní společnost často opomíjí pěstování osobních vztahů. Pandemie to ještě umocnila, dokonce s pocitem, že ohroženým skupinám pomáhá, když je nikdo nenavštěvuje…

Staré pořekadlo praví, že všechno zlé je k něčemu dobré. Může to platit i pro to, co nyní prožíváme?

Už při odpovědi na minulou otázku jsem si uvědomoval, jak mě zaujala vlna solidarity a množství způsobů, které lidé objevovali v tom, jak někoho potěšit, přinést nákup atd. Určitě i to, co už zaznělo: není třeba hystericky propadnout panice a strachu ze zmaru, ale mohli bychom se naučit být pokornější vůči životu.

Pracovníci regionálního Městského muzea a galerie Vodňany si do své sbírky zařadili historický jídelní servis a dvě sochy nalezené na půdě domu.
Muzejní sbírky obohatily předměty z domu ve Vodňanech

Pandemie uzavřela také kostely, omezila mše a církevní svátky či setkávání k různým, příležitostem. Jak v této době farnost žije?

Křesťanství je hodně o osobních kontaktech a vytváření vztahů, takže nás zasáhla všechny zmíněná omezení dost citelně. Na druhou stranu je taková situace podnětem k hledání a objevování nových způsobů. V naší farnosti jsme nešli cestou on-line přenosů, protože jich je k dohledání na internetu mnoho – jak bohoslužeb, tak různých zamyšlení apod. Nabídli jsme otevřené kostely více, než bývá obvyklé, na bohoslužbách se střídali farníci podle možností daných aktuální situací, na každou neděli jsem připravoval zamyšlení. Ta jsem rozesílal elektronickou poštou, ale ve vytištěné podobě byla k dispozici v kostele. Farníci je nosili do schránek lidem, kteří se k internetu nedostanou a zůstali by odstřiženi. Některá společenství využívala on-line meetingů. V jarní vlně jsem každý den večer putoval pěšky do kostela na Podsrp, abych jej na hodinu otevřel. Jednak jsem se tam chtěl modlit, ale i nabídnout prostor, který nebývá běžně takto otevřený a přitom má pro Strakonice tradici putování – prosby i díků. Lidé možnosti různě využívali.

Osobně jsem měl tu čest před několika málo lety s Vámi strávit celý den. Viděl jsem vás jako úředníka řešícího běžnou agendu i jako člověka, dávajícího ostatním lidem naději. A právě naděje je v této době něco, co dostává zcela jiný rozměr. Je hmatatelnější, bližší nám všem, ale především už není jen slovem či pojmem. Už dávno jsem poznal, že Vy se nikdy naděje nevzdáte. Ale co obyčejní lidé? Ti, kteří věří i ti, kteří pochybují? Není právě naděje, že bude lépe, tím pomyslným pojivem?

Určitě je. Pokud ale nechceme, abychom se vydali za bludičkou, místo za nadějí, je třeba zkoumat, na co spoléháme. Vždy jsme v tomto nebezpečí, že se raději spolehneme na jednoduchá řešení, která nás ale mohou i zklamat. Tedy věřme, že bude lépe, ale nebojme se nechat naše důvody naděje pročistit, abychom nestavěli na písku.

Kdysi jste mi na jednu z otázek odpověděl: Chcete názor faráře, či obyčejného člověka? Je tedy pandemie nákazy trestem, zkouškou nebo „jen“ dílem člověka?

Kdyby na tuto otázku existovala jednoduchá odpověď, dávno by bylo jasno. Mám ale pocit, že zjednodušování v této věci vede spíše k demagogii, než k řešení. Už jsem zmínil, že jakmile člověk začne mít dojem, že je vládcem světa, začne si hrát na boha, sám si začne podřezávat větev pod sebou samým. Tedy nevidím v současné situaci trest, ale spíš vykřičník, možná zdvižený ukazováček, především důvod k zamyšlení a změně smýšlení a jednání. Křesťansky hovoříme o obrácení – tedy odvrácení od toho, co poznávám jako špatné a rozhodnutí pro dobro, pro Boží cesty k životu a plnosti.

Čtyřicítka andělů zdobí malou vísku Nové Dvory poblíž Opařan na Táborsku.
OBRAZEM: Malou ves na Táborsku zdobí desítky andělů. Podívejte se

Když v březnu dorazila první vlna, mohli se lidé s modlitbou či rozhřešením na farnost obrátit pomocí sociálních sítí. Osvědčila se tato možnost? Funguje stále?

V jakékoli chvíli, tedy ať je pandemie nebo běžný stav, se mohou lidé na křesťany obracet s prosbou o modlitbu, rozhovory a podobně. Se zmíněným rozhřešením, případně dalšími svátostmi, je třeba osobní kontakt, ale i ten je v této době možný. Záleží na zájmu, možná odvaze, především moudrému přístupu. Je-li potřeba, navštěvujeme při zachování všech stanovených předpisů kohokoliv. Pokud někdo dá přednost telefonickému rozhovoru, může být i tato forma.

Vy sám se vzhledem ke svému poslání stále setkáváte s lidmi všech věkových skupin. O čem s Vámi nejčastěji hovoří?

Jednoduše řečeno: o životě. Jasně, že s ohledem na okolnosti se často zmíní pandemie a to, co s ní souvisí. Mnoho lidí ale je přesyceno tímto tématem, takže rádi řeší to, co život přináší v jejich rodinách, v osobní situaci, v práci. Jednou z bolestí je, že se mnoho hovoří o koronaviru a všem možném okolo, ale lidé prožívající jiné starosti se někdy cítí, a někdy dokonce reálně jsou, opomíjeni.

Doba Vánoc, doba narození Ježíše Krista. Ptát se, zda budou ty letošní jiné, by bylo naivní. Ale i tak se zeptám – jaké budou letošní Vánoce? Budou více duchovní? Budou je lidé chápat jinak, než dosud? Třeba jako událost, která už nebude tak běžná, jako doposud?

To záleží na každém osobně, na každé rodině. Může být, že někde budou více duchovní, ale také to může být přesně naopak. Jestliže jediný duchovní zážitek je pro někoho „půlnoční“ a letos se na ní nevydá nebo nedostane, pak přijde o to jediné duchovní. Jestli ale využije této situace k zamyšlení a vnímavosti k tomu, co se opravdu stalo v Betlémě a jaký má význam, že Kristus se stal člověkem, že přišel Spasitel, pak to může dát nové podněty i mnoha rodinám. Křesťanské komunity si už o Velikonocích uvědomily, že to, nač jsme zvyklí, jako například bohoslužby, obřady a setkávání najednou nejsou, a přece jsou svátky. A bylo třeba hledat, jak je prožít. Podobně to bude i s Vánocemi. Někde jsem zaslechl: „Tak letos nebudou Vánoce!“ Ale ano, Vánoce budou, Ježíš se narodil, my si to připomínáme, jen jde o to, jak to kdo chce nebo může zvládnout.

Kdybyste mohl vyslovit přání pro rok 2021 a věděl jste, že bude splněno, jak by znělo?

Aby každý člověk našel pravou cestu života a měl odvahu, sílu a vytrvalost po ní jít.