VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Lásky a sny mezi stěnami denního stacionáře

Strakonice – Jsou v podstatě stejní, jako my. Mají svoje přání, své bolesti. Mají své vlastní sny, svá přátelství 
i nepřátelství. 
A své lásky.

24.1.2013
SDÍLEJ:

Denní stacionář StrakoniceFoto: Deník/Petr Škotko

Sedí u počítače a jedním prstem vyklepává do klávesnice svůj životopis – jméno, příjmení, adresu, záliby a dopis kamarádce Markétě. Velká písmena ji nezajímají, volba čárek je pouze náhodná.

Tento životopis má ale jen jediný význam a nikdy neskončí na stole úředníků či jednatelů firem – má zabavit, trénovat mozek, zbavit ostychu. Jeho autorka – Veronika – je klientkou Denního stacionáře ve Strakonicích. Jezdí sem ze Šumavy třikrát týdně už několik týdnů, ale je velmi tichá. Stydí se a navíc její mentální postižení jí ani nedovoluje nějaké pokusy o zlomení tohoto břemene. Chce to jen a jen čas.
Se souhlasem vedoucí stacionáře Jitky Křišťanové a po podepsání prohlášení, že za žádnou cenu nezveřejním citlivá data klientů tohoto zařízení, jsem se na den stal členem čtyřčlenného týmu vychovatelek – kromě zmíněné Jitky jsem byl kolegou Karolíny Hejtmánkové, Martiny Marešové a Evy Merašické. Úžasné ženy, které spojily svůj život s životy těch, jejichž myšlenková spojení se Bohu nepovedla.
Tito lidé za to nemohou, ale snaží se svůj život žít na úplné obrátky. „Jsou v podstatě stejní, jako my. Mají svoje přání, své bolesti. Mají své vlastní sny, svá přátelství i nepřátelství. A své lásky," říká Jitka Křišťanová. Jen mají nějak blíž k jejich emotivnímu vyjádření.

Moje vychovatelská činnost – berme ale ten název 
s notnou dávkou nadsázky – začala minulé úterý ráno právě asistencí u Veroniky.
Pokud si myslíme, že umíme s mentálně postiženými lidmi mluvit, mýlíme se. I když jsem se snažil nevypadat nejistě a volit slova tak, aby zněla fundovaně, po několika okamžicích mi moje zásoba výrazů prostě došla. Včetně té nezbytné dávky trpělivosti smíchané s přístupem jako rovný k rovnému. Pozor, nemluvím o nějaké nadřazenosti nebo dozorování. Ale s obdivem jsem sledoval, jak Martina Marešová mluví se svými klienty normálně – směje se 
s nimi, cvičí, vysvětluje, pomáhá. „Byla jsem tady na praxi, pak jsem tady zůstala. Jednu věc jsem tady pochopila – zde má čas jinou podobu a nic nejde tak rychle, jako jinde a jak bychom chtěli," říká sympatická blondýnka. A také má jasný názor na ty, kteří berou mentálně postižené jako kategorii lidí, kteří by měli trávit život za vysokou zdí. „Okamžitě je přestanu brát na vědomí. Nemám si s takovými co říci," zdůraznila.

Po nějaké chvilce jsme vytvořili s Veronikou životopis a já se přesouvám do jiné skupiny. S mírným ulehčením mezi kluky, kteří se ten den rozhodli posilovat. A protože zrovna s tím mám nějaké zkušenosti, cítím se tady lépe. Musím si ovšem uvědomit, že tihle pánové mají o posilování svoje vlastní představy, takže jsem tady spíše od toho, aby se nikomu nic nestalo.

Ale jejich chuť sportovat je obdivuhodná. Hlavně u Martina. Je to tak trochu místní sportovní hvězda a hned mi ukazuje, jak umí boxovat. „Pojďte mi pomoc s boxerkama a zavázat ruce," a vzápětí začne bušit do pytle jako o život. Co na tom, že v žádném případě nejde mluvit ani o náznaku nějakého promyšleného stylu. To tady, za zdmi stacionáře, vůbec není důležité. Ale chuť, nadšení a patřičná dávky hrdosti i chuti se pochlubit, to jsou hnací motory Martina a jeho kamarádů.

V průběhu dne pak vydávám svačinu, pomáhám hrabat sníh od vrat a dostávám se k odpolednímu programu 
v keramické dílně.
Jedna skupina pod dohledem Karolíny Hejtmánkové plní na moje gusto opravdu malou keramickou dílnu. „Děláme předměty k Valentýnu. Jestli chceš, přidej se," vybízí mne Kája. Naše tykání není náhoda – známe se už hodně let, jen jsem do tohoto dne nevěděl, kde pracuje. „Díky, raději ne," odmítám pozvání ke keramické desce. Ještě mám v mysli moji nešikovnost při psaní životopisu
s Veronikou.

Prosba o pomoc

V tenhle okamžik začíná asi nejzajímavější etapa celého dne. Stále mám tak trochu pocit, že něco visí ve vzduchu. „Víte, holky se vám to bojí říct. Můžete nám pomoct?" bere si mne tak trochu bokem Eva Merašická. Psát tady vše, o co mne žádala a co ze sebe sypala, by zabralo hodně řádek. Shrnuto: „Víte, umíme vyrábět zajímavé věci. Polštářky, keramické drobnosti, náhrdelníky z korálků, malujeme obrázky. A potřebovali bychom se dostat na nějaké akce, kde bychom je mohli prodávat. Máme totiž šanci, že to budeme mít povolené. Víte, takové peníze znamenají třeba lyžařský výlet."

Jsem trochu vyvedený z míry. Ne Evinou upřímností, ale její důvěrou v moji popularitu. Ale člověk by měl pomáhat, pokud alespoň trochu může. Třeba se někdo najde, kdo koupí měkké polštářky nebo náramky z korálků. Vždyť jeden z nich jsem navlékal také já a byla to docela dřina. Ty titěrné otvory v drobounkých kuličkách a tenká saturna… ne, moje utrpení 
s nešikovností není nutné mediálně ventilovat. Ale vyhrál jsem sám nad sebou. Věříte, že docela fajn pocit?

Po obědě, u kterého jede na plné pecky jen jediné téma, a to „kdy to bude v novinách a koho tam dáš" a „jé, Martino, ty tam určitě budeš" přichází poslední fáze mé stáže. Společné muzicírování. Ke slovu přicházejí kytary a housle. Pokud má někde platit citát, že hudba sbližuje lidi, je to tady, v tomto prostředí. Tady hudba a písničky, známé z rádia nebo televize, opravdu sbližují. A dávají zapomenout. I když mne velmi láká vzít kytaru a zahrát si, zůstávám jen pozorovatelem. Je to tak lepší, ale není všem dnům konec.

Můj pokus proniknout do prostředí, o kterém někteří ani nevědí, kde leží nebo jaké životní osudy se za zdmi bývalé mateřské školy odehrávají, končí. Druhý domov tady mají dospělí lidé, pro které musí, tedy pokud sami chtějí, částečně platit režim mateřské školy. Zabavit, připravit program, věnovat se jim a mít je rád. Poznal jsem čtyři ženy, které mají své vlastní starosti a své životy, a které tady několik hodin denně pečují o ty, kteří jsou na nich více či méně závislí. A všechny osudy se navzájem prolínají. Chtít ale pochopit tento svět z obou jeho konců, na to několik hodin nestačí. A ani nemůže. Dny, týdny, měsíce a roky, které tady jen tak plynou, přinášejí desítky humorných situací, ale i těch, které možná končí slzami. Ale my ostatní nejsme ani povolaní, ani vyvolení. Můžeme udělat jen jedno – respektovat.

Autor: Petr Škotko

24.1.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Mezinárodní festival studentských filmů v Písku.

Filmový festival v Písku nejspíš skončil. Přesune se do Krumlova?

Ilustrační foto

Regionální liga mladšího dorostu

Do dalšího roku mají dluh přes 32 milionů

Vodňany – Finanční rozpočet na rok 2018 byl schválen v celkových příjmech 158 688 092 korun a výdajích 191 101 815 korun.

Blíží se termín k podání žádostí na programové dotace pro rok 2018

Vodňany – Informační setkání s žadateli o dotace pro rok 2018 se uskuteční 13. prosince v 16,30 hodin v prostorách velké zasedací místnosti Městského úřadu Vodňany.

Krátce ze Strakonicka

Strakonice - Poslední zasedání

Představujeme vám prvňáčky z Bavorova a Cehnic

Strakonice - Ve středu 13. prosince vám představíme další šikovné prvňáčky.

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT