On tehdy ve Strážném sloužil na vojně jako pohraničník, a ona tam přijela na brigádu na sena. Že šlo skutečně o tu pravou celoživotní lásku, potvrdili manželé v sobotu 30. června, na strakonickém hradě. Své ano si znovu řekli po pětašedesáti letech a oslavili tím kamennou svatbu. „Když už to se mnou vydržela tak dlouho, určitě to bude ta pravá. Já byl v mládí takový neklidný,“ usmívá se František a vzpomíná na časy, kdy se seznámili. Tehdy prý chodil do vojenské akademie v Olomouci a své milé psal každý den dopis. „Bylo jich asi tři sta, bylo to dlouhé odloučení. Setkali jsme se několikrát a po necelém roce jsme se ve Volyni v kostele brali,“ dodává s dojetím.

Plná elánu je i nevěsta, která si před obřadem ani v pětaosmdesáti letech nezapomene překontrolovat účes. „Byl to pěknej chlap, líbil se mi, byla to láska na první pohled. Jsem mu vděčná, že na mě nikdy nebyl sprostý, i ve chvíli, kdy jsme se hádali. I dnes mi upeče a dělá snídaně. Je to od něj milé,“ říká Anna s pocitem, že si vybrala pro život dobrého parťáka.

Josef a Jiřina Tesařovi oslavili zlatou svatbu.
EXKLUZIVNĚ V DENÍKU: Rozhodující je tolerance

Manželé byli dokonce společně hosté přednášky na téma spokojené manželství. „Přišlo asi tři sta lidí a ptali se nás, jaký máme recept. Ale v dnešní hektické době, kdy je uvolněnější morálka, je těžké někomu radit. Určitě je důležité mít vedle sebe člověka, který vás má rád a taky se musíte přes některé věci prostě přenést,“ dělí se o své zkušenosti František Pejchal. I jeho žena má podobný názor. „Ani jeden z nás se neuměl moc dlouho mračit. A také máme společné koníčky. Dříve to bývalo hodně cestování a dnes křížovky a televize a také výroba velikonočních dekorací,“ jmenuje.

Na tom, že pár je stále plný elánu se shoduje i rodina. „Slavili společně už padesát let a šedesát a připadá mi, že vypadají stále stejně. To jen my všichni kolem stárneme,“ neodpustí si milou poznámku jeden z vnuků.

Při svatebním obřadu, který už si ve svém životě zopakovali několikrát, se drží i po více než pětašedesáti letech za ruku a neubrání se dojetí. „Vždyť já své ženě ještě dnes řeknu, miláčku…,“ netají se láskou k své paní František Pejchal.

Když se manželé ohlédnou za společným životem, vidí spoustu krásný chvil, dvě děti a čtyři vnuky. „Jen ta pravnoučata bychom si už moc přáli,“ pokývne trochu káravě na své vnuky šestaosmdesátiletý František.

Lukáš Strnad