Krabičkový tým Deníku má za sebou sedm dalších dnů. Některé členky získaly pro přípravu stravy do krabiček i svou rodinu, své protějšky. Důkazem toho, že tento způsob zdravé a vyvážené stravy není jen pro ženy, je i náš kolega Petr Škotko ze Strakonického deníku. Má za sebou krabičkové tři čtvrtiny roku, a proto jsme i jeho požádali o rozhovor. Rovnou přiznávám, že mu až závidím jeho vůli a výdrž, s jakými se do krabičkování pustil.

Na začátku musí být motiv. Jaký byl ten váš?

Nespokojenost sám se sebou. V naší rodině nikdy nebyli hubeňouři, ale začalo mi vadit, že mi visí břicho přes pásek až moc. Prostě jsem si řekl, že ještě nemám věk na to, abych se spokojil s postupným kynutím a nalháváním sám sobě, že je to všechno vlastně v pořádku. Pohled do zrcadla nelže. Najednou jsem dostal chuť něco dokázat. Okolí i sám sobě. Obojí je dost silná motivace.

Měl jste již předtím nějakou zkušenost s redukcí váhy? A s jakým výsledkem?

Sportuji odmalička, ale potíže s váhou jsem měl v podstatě celý život. Prostě jsem byl vždycky „prostorově výraznější“ než ostatní. Ve svých 19 letech jsem si při sportu přivodil úraz a následovala operace. Ty pak nakonec byly čtyři nehledě o menších zraněních, která si však vyžádala berle. Spojení nepohyblivosti, sklonu k nabývání váhy, chuti k jídlu – to byly tři kombinace, které mne postupem času překulily přes stokilogramovou hranici. Zpátky přes ni jsem se pak už nikdy nedostal. Do posilovny chodím asi 12 let, ale redukce váhy se moc nedostavovala. Neuměl jsem skloubit správnou stravu a cvičení tak, aby to mělo žádoucí výsledek. Bohužel, až za dlouho jsem pochopil, že nevzdělanost hraje roli i v tomto směru.

A to nejdůležitější, proč změnit stravu?

V první řadě vlastní rozhodnutí do toho jít. Pokud to nemáte v hlavě srovnané a nechcete sami něco dokázat, nemáte moc šancí na úspěch. Sázky, pokusy a podobné důvody moc dlouho nevydrží. Hubnutí není jen chuť sundat kila a cítit se dobře. Znamená to změnu životního stylu v podstatě do konce života. V opačném případě přijde jo-jo efekt, na kterém už tolik tzv. odborníků založilo kariéru. Je to ale jen selhání vlastního přesvědčení a vůle. Dalším rozhodujícím faktorem byla návštěva odborníků – výživové poradkyně z Blatné a jejího muže, instruktora fitness. I když jídlo hraje největší roli v procesu hubnutí, bez pohybu je to nedodělané. Při hubnutí dochází k úbytku tuku, ale i svalové hmoty. Tu je třeba udržet v přijatelné míře. A bez profesionála to nejde.

Můžete čtenářům říct, jak vypadal váš startovací jídelníček?

Mám několik jídelníčků, protože v podstatě jde o návod. Naučí vás to, co kde máte kupovat a kombinovat. Nejde totiž o speciální potraviny, ale o ty, které koupíte v každém obchodě a marketu. Jen je správně nakombinovat a jíst v pravidelných intervalech. Já osobně jím asi po třech hodinách šestkrát denně. Tělo nesmí hladovět – musí mít dost surovin na to, aby fungovalo a nemuselo ukládat „na horší časy“. Člověk se ale nesmí bát jednou za čas zhřešit. I to k celé „terapii“ patří. Můj první jídelníček byla vlastně celková očista organismu. Jedl jsem osmkrát denně po dvou hodinách a v mé stravě bylo úplně všechno – listová strava, ryby, bílé maso, tmavé pečivo, tuky, cukry, bílkoviny. A pití – asi dva litry tekutin denně, i džusy a čaj. Ale zájemce o přesné znění musím zklamat – byl šitý na míru podle mé váhy (124 kg), výšky (186 cm), věku (45 let), odhodlání (velké), práci, zdraví, pomoci rodiny i podle toho, co mi chutná. Takže není možné jej použít na každého. Například člověk s nemocným srdcem by mohl mít velké problémy. Nezbývá než zajít za odborníkem. Jedno ale mohu říci – za jedenáct dnů jsem shodil přes šest kilogramů. Cíleně, pochopitelně. I to hlídá poradce.

Kolik měsíců se tak stravujete a   s jakým výsledkem?

Ve svém projektu jedu od konce loňského července a můj úbytek na váze je nyní od 13 do 15 kilogramů. Můj jídelníček tvoří běžně dostupné potraviny – maso (převážně bílé), rýže, těstoviny, brambory, ovoce, zelenina, sýry. Vše nízkotučné. V přijatelné míře cukry i tuky. Součástí je i cvičení, také podle osobního rozpisu.

Prozradíte nějaké fígle, které máte na sobě ověřené, že fungují?

Nevím, zda se dá mluvit o fíglech, ale spíše o radách. V první řadě fakt musíte chtít sami. Nikdo vás nedonutí, pokud nemáte vůli to dokázat. Vybavte se trpělivostí – není to znát hned a kromě toho se tělo brání. A velmi silně. Věta „Kousek dortu mě nezabije“ je cestou do pekel. Nezabije, pokud se na zákusek připravíte sestavením jídelníčku. Za všechno existuje náhražka, stačí se jen zajímat. Cítíte například, že potřebujete sladké? Nechte tatranku ležet a dejte si colu. Účinek je stejný, ale rychlejší – v cole nejsou tuky, které vstřebávání cukru do krve brzdí. Požádejte své okolí, aby vás nezkoušelo a nedělalo vám slaboduché žertíky. Cesta, na kterou se vydáváte, je sama o sobě dost těžká. Boj s hloupostí vám ji určitě neulehčí. Připravte se na otázku „Co budeš dělat, až zhubneš?“ Já odpovídám: „Hádej.“ Neboli chytrému napověz… A hlavní rada – nikdy není pozdě začít. Nestyďte se jít za někým, kdo tomu rozumí. Hubnutí tak, abyste se netrápili hlady, je docela věda.
Ale pokud chcete uspět, smiřte se s tím, že musíte ze svého jídelníčku vymazat smažená jídla, brambůrky, zákusky, bílé pečivo, běžné salámy, tučné sýry, časté slazení, solení, pivo a mnoho dalších věcí. Pokud zjistíte, že se bez nich obejdete – alespoň v časté míře – máte napůl vyhráno. Vše se vlastně točí kolem jednoduché rovnice hubnutí: nižší příjem než výdej.
A na závěr ještě ukázka, jak důležitá je pomoc rodiny. Při svém očistném jídelníčku jsem si denně vozil do práce také pět piksliček s přesně odváženým jídlem. Neumím si představit, že bych to dělal každý večer sám. Takže já jsem sice za hrdinu, že hubnu, ale v pozadí je obrovská ochota mojí ženy Martiny mi pomáhat a třeba si i svoje jídlo vzít bokem tak, abych se netrápil. A neodmyslitelný je i humor. Jednou se tělo bránilo tak moc, že jsem dvě hodiny mezi jídly strávil chůzí mezi ledničkou a televizí. Otevřu lednici, podívám se do ní, zavřu lednici, přejdu k TV, přepnu program, vrátím se k lednici… A čas stojí, nikam se nehýbe. A do toho se ozve věta: „Miláčku, v té lednici nikdo není…“