Téma smrti, která je i v dnešní době stále tabu, se může týkat kdykoliv i vás. „Nebojte se v nejtěžších chvílích říci si o pomoc, uleví se vám,“ říká pětašedesátiletá Hana Ch. z Táborska, která služby táborského hospice využila, když ji letos na jaře umíral otec.

Podle fundraiserky Lucie Kopřivové Markovové z Domácího hospice Jordán, je aktuálním problémem specializované mobilní paliativní péče to, že se hodně lidí skutečně bojí hospic vůbec kontaktovat. „Stále to odsouvají, potom může být už pozdě,“ podotkla. Nezřídka se stává, že pacient v terminální fázi onemocnění zemře do tří dnů od přijetí, či dokonce při samotném příjmu.

Doporučení lékaře

Paní Hana patřila také k lidem, kteří by specializovanou paliativní péči zajištěnou hospicem nepoptávali. „Člověk má pocit, že to zvládne sám, že nikoho nepotřebuje. Bylo mi hloupé žádat o pomoc. Až když taťkovi bylo nejhůř a přestěhovala jsem si ho domů z nemocnice, doporučila mi hospic jeho obvodní lékařka,“ vysvětlila s tím, že dala na radu odborníka.

0
Eva Špallová pomáhá rodinám se smířit s umíráním, rozloučit se a žít dál

Následovala neskutečná úleva. „Po fyzické stránce bych to asi zvládla. Ale ta psychická podpora byla úžasná,“ uvedla Hana Ch. Dívat se na otce, bývalého sportovce, jak chřadne a nemůže se hýbat, pro ni bylo hrozné. „To bylo fakt špatné, měl něco jako mozkovou mrtvičku a postupně odcházel. Sestřičky a doktorka z hospice, které jezdily, byly ale úžasné. Ta komunikace a podpora mi pomohla, to se člověku neskutečně ulevilo,“ dodala.

Doporučili jí osobní hovory s otcem, vyjádření vzájemné lásky, citlivou a pravdivou komunikaci s okolím. „Promluvte si s taťkou, řekněte mu, co je nového. Fakticky mi to nesmírně pomáhalo, dnes mám tak pocit, že jsem udělala vše, co jsem mohla a ulevilo se mi. Povídala jsem mu o svých vzpomínkách z dětství i o tom, jak ho mám ráda,“ popsala dojatě.

Přijetí konečného verdiktu

Nejhorší bylo podle Hanky přijmout fakt, že tatínek umírá. „Nebylo to vůbec jednoduché. Těžké bylo vzít i telefon a požádat o pomoc, ale nikdy toho nebudu litovat. Zpětně jsem za vše, co pro mě sestřičky z Jordánu dělaly, strašně vděčná, jsou to andělé strážní,“ shrnula.

Kromě toho Hance pomohly nejen s péči ale i vyřízením potřebných kompenzačních pomůcek. „Pomáhaly s přebalováním, když začaly, bylo vidět, jaké mají bohaté zkušenosti a jde jim to od ruky. I pro taťku to bylo daleko příjemnější, protože pracovaly ve dvou. Všechno bylo hned, zařídily polohovací postel, přivezly potravinové doplňky a výživu,“ naznačila.

0
Eva Špallová pomáhá rodinám se smířit s umíráním, rozloučit se a žít dál

Jezdily na pravidelné návštěvy, neustále byly připravené reagovat i po telefonu. „Byla jsem v sedmém nebi. Když bylo potřeba, mohla jsem volat opravdu kdykoliv. Volala jsem, když taťkovi vynechával dech, nesdělily mi příjemnou zprávu, ale byla jsem klidnější. Přijely téměř okamžitě,“ přiblížila Hana.

Podle ní je obdivuhodné, že fungují nonstop. „Byly schopné mi poradit i na dálku, s takovou pomocí člověk opravdu může zůstat doma až do konce,“ uvedla.

Pomoc i s dalším zařizováním

Tatínek zemřel letos v květnu a odborný tým hospice se o něj společně s Hankou starali týden. „Když zemřel, všechno zařídili, přivolali lékaře i pohřební službu. Jejich služby byly opravdu k nezaplacení,“ porovnala.

Šlo o osobnější a lidštější rozloučení. „I zpětně vidím, kdyby taťka umřel v nemocnici, měla bych osobní problém s tím, že jsem mohla udělat víc. Takhle vím, že jsem udělala, co nejvíce šlo,“ zhodnotila pětašedesátiletá žena.

Vyléčit ani život prodloužit mu nešlo. „Tak jsme udělali to nejlepší, co se dalo, a zůstali do poslední chvíle s ním. S psychickou podporou, které se nám dostalo, jsme to vnímali úplně jinak. To si musí každý prožít, aby to pochopil,“ řekla dále.

Postupné smíření

Když pak smrt přišla, tak to vzala jako fakt, se kterým se předem již smiřovala. „Nebyl to takový náhlý šok, možná jsem se předtím už vybrečela dost. Člověk se celou dobu a postupně připravuje na úmrtí svého blízkého a pak to není taková rána. Mojí jedinou zábranou opravdu bylo požádat někoho o tu prvotní pomoc,“ zmínila Hana.

Mobilní specializovaná paliativní péče, kterou domácí hospic poskytuje na Táborsku již 10. rokem stále není plošně hrazená ze zdravotního pojištění.
Pandemie koronaviru ovlivňuje i fungování domácího hospice

Oceňuje i následnou péči o pozůstalé. „Líbilo se mi moc i posezení s ostatními pozůstalými (Podpůrné setkání pro pozůstalé/pečující), které hospic pořádá, či vzpomínkový průvod Táborem,“ dodala.

Důležité jsou informace získané včas

Říct si o pomoc není ani podle Lucii Kopřivové Markovové z Domácího hospice Jordán selhání. „Naše pomoc má vícero podob, může jít často i o informaci podanou včas na správném místě. Může ušetřit spoustu lidem čas, energii a zbytečné pochyby,“ míní. „Lidé nás mohou kontaktovat i nezávazně, v předstihu, dokud je jejich blízký na tom ještě relativně dobře, a zjistit si některé důležité informace předem v naší poradně.“

Jsou to právě klíčové informace, které jsou kromě péče a pomůcek důležité. Radí, jak nepříznivé prognózy sdělit dalším příbuzným, či jak si vypomoci po finanční stránce. „Členové rodiny často nevědí, že si mohou požádat o příspěvek na péči, který lze vyplácet i zpětně po úmrtí. Existuje spousta záchranných sítí, třeba pro děti doporučujeme kontaktovat organizaci Dobrý anděl a podobně, poradíme i v jiných složitých komunikačních situacích. Lidé se u nás mohou jen informovat, zeptat se na své možnosti,“ doplnila fakta.

Hospic. Ilustrační foto.
Domácí hospice čeká změna k lepšímu, od nového roku se navýší úhrady

Infobox: Domácí hospic Jordán poskytuje mobilní specializovanou paliativní péči již 13. rokem v Táboře a okolí do 25 kilometrů. Jeho služby nejsou plošně hrazené pojišťovnou, ale pouze částečně paušální částkou, která nepokryje reálné náklady na pacienta a den. Organizace funguje na základě vícezdrojového financování, více jak polovina finančního rozpočtu pochází z darů a benefičních akcí.