Sám dobře ví, jak tenkrát chutnala zrada a ponížení. Bylo mu 19 let, tedy byl ve věku, kdy udržet klidný rozum v mezích je někdy velmi těžké.

Tady jsou události v srpnu 1968 ve Strakonicích v jeho vzpomínkách: "Vzpomínám, jak ráno 21. srpna přišla maminka do pokoje se slzami v očích, že nás sovětská vojska napadla. Tehdy jsme bydleli na náměstí v čp. 143 vedle masných krámů. Hned jsem se šel podívat z okna. Náměstí se hemžilo lidmi. Pustil jsem rádio a oblékl se. Nechtěl jsem věřit, že by to bylo možné. Tak jsem se sešel s kamarády a diskutovali, co budeme dělat.

Později jsem se zapojil do nápisů vápnem, změny ukazovatelů směru, roznášení letáků a podobně. Pamatuji si, jak bojová vozidla projížděla městem a když jela kolem Bílého vlka, nezapomněli Rusové reflektory zasvítit do oken. Vojska stávala mimo město, tak jsme je jeli hledat na pionýrech. Na jednu kolonu jsme narazili za Radomyšlí na silnici do Lázu.

Tak jsme se tam jeli podívat a že chceme projet dál do Lázu. Bohužel nám vymlouvali, že to není možné a teprve když proti nám zvedli samopaly, nám došlo, že jde do tuhého. Rychle jsme se otočili a jeli domů. Když jsme ve městě s vojáky mluvili, většina nevěděla ani kde jsou, jiní šli zabránit kontrarevoluci. V této situaci jsem na podzim musel narukovat do Českých Budějovic. Zpočátku vojáky do kasáren pustit důstojníci nechtěli, později se vše změnilo. My jsme chodili do služby s VB a prováděli kontroly po městě.

Jak to začalo nadějně, tak to nakonec dopadlo tak jak asi většina nechtěla. Trvalo to dlouhé roky než došlo ke změně.“