"Jsme první na ráně," říká strakonický strážník

Takhle se to dost dobře odhadnout nedá. Každá služba je jiná. Někdy tímto strávíme víc, někdy míň. Nadále vykonáváme běžné činnosti jako dřív a k tomu se přiřazují další věci související s vyhlášenými opatřeními ohledně COVID – 19.

Obecně se ale problematika koronaviru prolíná vším, co děláme, protože pracujeme s lidmi a samozřejmě kdykoli můžeme narazit na nemocnou osobu. To klade vysoké nároky především na zvolenou taktiku prováděných činností, protože nikdo z nás nechce jít zbytečně do karantény, či si tuto nemoc prodělat na vlastní kůži. Je to občas dost náročné.

Jaké ty činnosti konkrétně jsou?

Většinou se jedná o kontroly veřejných prostranství, zda lidé dodržují povinnost nošení roušek. Aby se neshlukovali více jak dvě najednou, pokud tedy nevykonávají činnosti, které jsou v tomto výjimkou, nebo pokud nejde třeba o rodinu. Dohlížíme například na to, aby lidé navštěvující „akce“ obce, související třeba s vydáváním potravinových balíčků pro seniory či matky samoživitelky, dodržovali nařízená bezpečnostní opatření. Provádíme nákupy pro osoby umístěné do domácí karantény, nebo pro osoby, které jsou ohroženy chronickými nemocemi, které by případná nákaza koronavirem při pobytu venku mohla ohrozit ještě víc.

Vezměme třeba nákupy. Jak takový proces probíhá, kolika lidem jsi už nákupy doručil?

U mne dosud převažovaly noční služby a měl jsem zatím pouze dvě směny denní, při kterých se tato činnost vykonává. Osobně jsem byl nakupovat léky pro dva chronicky nemocné manžele, oba kardiaci. Dostal jsem od jednoho z nich recepty, peníze a vyrazil do lékárny. Byla zde dlouhá fronta, a tak jsem požádal přítomné, zda mohu předběhnout, protože provádím nákup v zastoupení pro osoby, které se tam nemohou dostavit. Lidi byli super a nemračili se na mne, ani když sem v lékárně strávil půl hodiny, protože těch léků byla plná taška. Pokud se jedná nákupů pro osoby v karanténě, pro ohrožené skupiny obyvatel nebo pro nemocné, máme peníze od městského úřadu k dispozici na služebně, nakoupíme dle telefonické objednávky. Musí se však jednat o základní potraviny do hodnoty 500 korun. Nákup i s nákupním paragonem pak dopravíme za dveře bytu a poté telefonicky vyrozumíme „adresáta“ o přivezení s tím, že jej má připravený za dveřmi k vyzvednutí. Nepřijdeme tak s ním do přímého styku a vyzvednutí nákupu sledujeme už zpovzdálí. Peníze za nákup uhradí dotyčný po skončení karantény, nebo nemoci, přímo na městském úřadu.

Jak se chráníš? Jsi si jistý tím, že třeba jedeš pouze člověku v karanténě a ne v izolaci kvůli nákaze?

Používáme rukavice, roušky, dezinfekci a vhodnou taktiku. Jako například při nákupu máme stanovený postup, který jsem již nastínil v odpovědi na předcházející otázku. Musíme využívat takových forem práce, abychom zajistili i naši bezpečnost. Vždy musíme preventivně postupovat tak, jako kdyby se jednalo o osobu nemocnou, což karanténa nevylučuje. Když si někdo podobný nákup objedná, je při tomto vyškolenou pracovnicí vyzpovídán oč jde a my jsme poté s tímto srozuměni.

Mají nákupy na starosti všichni strážníci?

Ve směnách se střídáme, zapojeni jsou všichni.

Jsou lidé, kterým pomáháte, ohleduplní?

Nemáme zatím s mým kolegou negativní zkušenost a myslím si, že ani ostatní kolegové, kteří byli na více nákupech. Ale snažíme se v této době setkávat spolu v práci co nejméně, abychom omezili riziko nákazy i mezi sebou.

Má nebezpečí koronaviru vliv i na běžné dění, tedy kriminalitu, v ulicích?

Tak vliv to má především na nás. Služba je teď o něco víc psychicky náročnější. Snáze se postavíš tomu, co vidíš než tomu, co tě ohrozí při pouhém vdechnutí. Občas jsou nyní lidé, s nimiž jednáme, více podráždění a mají snahu nás obviňovat z čehokoliv. Nebo se snaží vyvinit tím, že poukazují na to, že jiní to dělají též. Tak už to ale chodí, nemůžeme být všude. Ulice jsou, hlavně v nočních hodinách, prázdné a ve městě je větší klid. Horší už je to s těmi, kteří na ulici doslova bydlí.

Bezdomovci…

Nedávno jsem se setkal s jedním podnapilým člověkem bez domova, kterému jsem vysvětloval, že musí mít roušku, aby chránil své okolí. Tuto si po mém upozornění taky nasadil. Vzápětí však ke mně přistoupil a abych mu prý lépe rozuměl, tak si ji zase sundal a začal se hájit, přičemž silně prskal.

Další, co neměl roušku, se zas bránil tím, že přes ni nemůže dýchat, a tak si ji u vchodu do nákupního střediska sundal. Prý má pryč půlku plíce, ale kouřit cigaretu mu v danou chvíli nevadilo.

Takových mini příběhů je i za tak krátkou dobu existujících opatření docela dost. Někdy bývají až úsměvné. Někdy pro změnu zase nutí člověka přemýšlet vůbec o lidském bytí. V každém případě bych chtěl za nás strážníky poděkovat všem, kteří respektují naši práci a chápou, že naším cílem je bezpečnější město ve všech ohledech, i v těch, které nyní hýbou světem.