Je čas přijímacích zkoušek na vysoké školy. Jak na svá studentská léta vzpomínáte vy?
Po nádherných bezstarostných, zábavou a sportem naplněných čtyřech letech studia na prestižním pražském gymnáziu mne přechod na vysokou školu zaskočil. Špatně jsem snášela nezáživnost teoretických předmětů v prvních dvou ročnících medicíny i despekt některých normalizačních vysokoškolských učitelů ke studentům. Vyhýbala jsem se nudným přednáškám a předmětům a vážně jsem uvažovala i o ukončení studia medicíny. Ve svých 22 letech jsem toužila žít nezávisle na svých rodičích, a protože jsem byla šťastně zamilovaná, s chutí jsem se vdala. Tak jsem se sňatkem již jako studentka natrvalo připoutala k Volyni a jižním Čechám. Změna způsobu života a větší přitažlivost nových studijních oborů podpořila naštěstí můj zájem o studium, které jsem v roce 1979 bez problémů ukončila.

Šel některý z vašich synů ve vašich šlépějích? Nebo studoval dokonce na stejné vysoké škole?
Starší syn Jan vystudoval také medicínu v Praze. Věděl a viděl, jak náročné je studium i jaká řehole je práce lékaře, ale neodradilo ho to. Brzy mu předám i svou lékařskou praxi.

V průběhu vaší profesní kariéry jste zastávala řadu pozic, v revoluční době i pozici ředitelky okresní nemocnice s poliklinikou. Která z těch etap byla nejtěžší a proč? A naopak, která vám přinesla nejvíc radosti?
Jako začínající lékařka jsem si vybrala internu za svůj základní obor pro její široký rozsah. Mohla jsem po atestaci zůstat a pracovat v nemocnici, ale více než podřízenost zaměstnance mne lákala samostatná práce venkovského lékaře. Ještě za totality jsem se stala venkovským praktikem sídlícím sice ve Strakonicích na poliklinice, ale majícím v péči pacienty až pod Helfenburk.
Ráda vzpomínám na tehdejší spolupracovníky, pacientské rodiny, houbaření v Mlakách i na malou lékařskou stanici na staré faře v Paračově, kde v zimě praskal oheň v kamnech, na okenních parapetech stály stojany se zaprášenými zkumavkami a na zamrzlá okna dýchal Jan Evangelista Purkyně… Tuto idylu jsem náhle opustila po listopadu 1989, kdy jsem přijala v revoluční době uvolněné místo ředitele strakonické nemocnice a nastoupila jako zastupující ředitelka. Nikdy jsem nemínila opustit práci lékaře a při nejbližší příležitosti jsem se vrátila zpět k pacientům do terénu. Tentokrát do Volyně a navždy. Ale i zde jsem mimo lékařskou praxi realizovala založení a po několika letech i ukončení prvního privátního zdravotnického ambulantního zařízení na Strakonicku. Více jak 15 let jsem byla jednatelkou Volyňské léčebny, s.r.o. Řídící funkce mi vždy dělaly vrásky. Vyhladit je mi pomáhalo kochání v nádherné krajině kolem Volyně, cestování, přátelé, dobré pivo a víno a abych nezapomněla i moje dvou a čtyřnohá rodina.

Měla jsem možnost spolupracovat s vaším mimořádně vtipným manželem. Máte recept na spokojené manželství?
Je ošidné se spoléhat na recept. I z dobrého receptu lze upatlat blaf. Hodně záleží na surovinách, čerstvém koření a kuchařském umění. S mužem jsme suroviny docela trvanlivé, kořeníme láskou, vzájemností, tolerancí, úctou a srandou a umíme se spolu domluvit, sportovat, vychovávat děti, vnoučata a samozřejmě i vařit. Ale kafe vaří Standa lepší.
Váš domov je plný domácích čtyřnohých mazlíčků. S kterým z nich zažíváte nejvíc radosti, s kterým naopak nejvíce starostí?
Žijeme nepřetržitě se sedmou generací jezevčíků, tedy spíše jezevčic. Množné číslo je správně, protože jedné by bylo smutno. Pospolitý život nám svědčí, jelikož s nimi nezahálíme. Norníci nám ničí zahradu a honí nás na dlouhé procházky. Prohání naše a cizí kočky. V krátkých volných chvilkách učíme koťata mňoukat a zatahovat drápky, aby mohla do světa a nezůstala nám na krku.

Vím o vás, že velmi ráda poznáváte cizí země. Na kterou cestu nebo zemi vzpomínáte nejraději?
Cestuji a poznávám ráda, ale jsem postrachem všech průvodců. Oni se snaží, vysvětlují, vykládají a já se toulám, neposlouchám a fotím.
Baví mne místa s neobvyklou hrou světel a stínů, zajímavé lidské tváře a činnosti. Pokouším se nechat unášet tamním rytmem života, splynout s ním alespoň kratince a útržky zachytit ve fotkách.
Mám ráda města, kde se mohu bezpečně mezi lidmi pohybovat, neboť mne baví pouliční fotografie. V Evropě k nim jistě patří Londýn, Paříž, Amsterdam, Vídeň ,Lisabon, Porto, Florencie a Řím. Miluji hory – Julské Alpy, Gran Paradiso, Roháče, Malou Fatru. Před měsícem jsem se vrátila z fotografické expedice po Jižní Americe.
Stále jsem plná kontrastů zejména z Bolívie, kde nekonečná rozloha And v naprosto nehostinné pustině skrývá přírodní a fotografické skvosty a kde se lidé v totalitní diktatuře neusmívají.
Nejraději však vzpomínám na předchozí putování střední částí Peru od Limy přes Andy do Amazonie a společnou cestou s přáteli Egyptem po Nilu.

Kdy jste byla ve svém životě v největším nebezpečí?
Bylo to dvakrát na Vltavě. Jednou jsme se s mužem na kanoi cvakli na starém rozbitém jezu v Herbertově za vyššího stavu vody a o kameny pod jezem jsme zlomili loď.
O rok později a krátce po svatbě jsme projížděli hlavou u dna první retardérkou v Budějovicích. Hrůzou jsem tam z prstu ztratila snubní prsten.
Když jsme letos prolétli bouřkovým mrakem při přistávacím manévru nad Santa Cruz v Bolívii, měla jsem podobný mokrý pocit, že z letadla je ponorka. Pohled dolů do pilotní kabiny trval sice jen několik vteřin, ale byly delší než obvykle.

Na všech vašich cestách máte s sebou dokonalé fotografické vybavení. Co vaši touhu fotografovat nastartovalo?
Černobílou reportáž a dokument jsem si oblíbila už na střední škole. Měla jsem prostou zrcadlovku s externím expozimetrem a musela jsem porozumět fotografickému řemeslu a hodně se učit i z jiných oblastí výtvarného umění. Mám za to, že jednoduše ručně ovladatelný foťák mi dovolil více než dnes mnohými neovladatelný automat.
Cestování mi nabízí nekonečné množství impulzů a často mne nutí více o možnostech ztvárnění dané scény přemýšlet a na některá místa se i vracet pro lepší záběry.

Která fotografie je pro vás nejcennější?
Záludná otázka a hříčka s češtinou. Tedy.
Nejdražší fotografie pochází z Tenerife, skalnatého břehu nedaleko majáku Teno, kde moře vyslalo devátou vlnu, která vyjela po skále za mnou vysoko nade mne a pak mne zalila. Fotografie mne stála tričko a jeden zničený teleobjektiv.
Nejcennější je pro mne fotografie majestátních kondorů z Colca kaňonu v Peru. Pocit, že jsem to opravdu já, kdo sedí na hraně tisícimetrového kaňonu, nad hlavou andský ledovec a před sebou v termice kroužící kondory, tento pocit úžasné svobody a nespoutanosti mne zalil jako předchozí vlna a poznamenal navždy.

Těším se na výstavu vašich fotografií ve Strakonicích. Doufám, že bude v brzké době. Kdy se jí dočkáme?
I já doufám, že snad koncem letošního roku.

Do Štafety Deníku přizvala Michaela Kovářová architektku Veroniku Kovářovou.